Žumpa – část 07

Written in

by

Bylo ráno. Jarda někam zmizel a Marcela s Kamilem jsem instruovala, ať mi dají pár dnů pokoj, že řeším byt. Ostatní klienty, co zazvoní na zvonek nebo napíšou, odmítnu. Sedím v kuchyni, piju kafe a čumím na bednu. Reprízují nějaký starou silvestrovskou show. Je sice srpen, ale mně to nevadí. Vystupují tam lidi, co už jsou dávno mrtví. Je to zábavné. Vyprávějí vtipy a smějí se. A přitom hnijou v zemi. Miluju šoubyznys. Zrovna přemýšlím, že bych šla kadit, když se zase ozve zvonek. Jdu k domovnímu telefonu a naštvaně ho zvednu, protože si myslím, že je to zase nějaký klient. „Dneska neordinuju.“ Zařvu do sluchátka a chci ho položit, když se ozve ženský hlas: „To jsem já.“

Ségra. Co kurva chce? „Co kurva chceš?“ ptám se jí.

„Chci s tebou mluvit.“

„Já s tebou mluvit nechci. Vysmahni.“ Uzavřu to a chci položit sluchátko, ale ségra je neodbytná.

„Počkej. Je to důležité.“

„Kurva Romano, co to meleš? Jak důležité?“

„Pusť mě.“ Skoro to zakřičí.

Pustím ji a pootevřu dveře do chodby. A u stolu v kuchyni čekám, s jakým nesmyslem přileze.

Když vstoupí do bytu, zjistím, že není sama. Což mě nasere. 

„Co mi sem taháš nějaké vagabundy, sakra? Kdo to je?“ A mávnu rukou na chlapa, co stojí za Romanou. Od pohledu je to dement. Takový ten chlap, co si myslí, že je chytrý, a přitom je to úplné vemeno. Jako Jarda. Mohli by si podat ruce. 

„To je Lukáš, bydlí o dvě patra pode mnou!“ Romana to řekne, jako by oznamovala, že je to kandidát na prezidenta.

„Mě je úplně jedno, kde bydlí! Co ho sem taháš, do prdele? Tahám ti já k tobě do bytu nějaké cizí lidi? Dyť já ani k tobě do bytu nechodím, sakra! Protože nechci nikoho otravovat. Chápeš ten postoj, Romano? Co chceš?“ začínám trochu zvedat hlas.

„Lukáš je můj právníkový zástupce.“ … Ty vole… Tak tímhle to Romana zabila. Neudržím se a vyprsknu smíchy. Myslím, že do smrti budu mít před očima ten její hrozně důležitý výraz, když mi oznamovala funkci toho pána, kterou neuměla ani správně vyskloňovat. A pak jsem znova vyprskla smíchy, když ten vandrák vážně pokýval hlavou, jakože „jo, opravdu jsem právníkový zástupce“ a tvářil se u toho důležitě, jak by kladl věnce u pomníku. Myslela jsem, že se poseru. Ten záchvat smíchu prostě nešel zastavit. Romana se o to pokusila, ale spíš vlila další olej do ohně.

„Moc se nesměj ségra. Přišli jsme řešit důležité věci. Myslím, že na ten byt mám taky nárok. Přinesli jsme… tu.. jak se to jmenuje?“ Zeptá se a otočí se na toho dementa.

„Předžalobní výzvu.“ Řekne dement.

„Jo. Předžalobní výzvu.“ Zopakuje Romana a hodí mi na kuchyňský stůl zalepenou obálku.

Ještě chvíli trvá, než se konečně dosměji. Další chvilku trvá, než si utřu slzy, protože jsem smíchy brečela. Pak se několikrát zhluboka nadechnu. Vypadá to, že jsem konečně zase v klidu.

Vstanu a vezmu tu obálku. Chvilku se na ní koukám a pak jí roztrhám. Pomalu a obřadně. Kousky papíru pak hodím do koše. Romana to celé sleduje s pevně sevřenými rty. Je vidět, že tuhle reakci nečekala.

„Poslouchej ty blbko,“ řeknu jí. „Mě vůbec nezajímá nějaká tvoje slohovka. Je mi u prdele, co jste tam vy dva napsali. Podstatné je, co je napsané v katastru. A tam je napsáno, že majitelkou bytu jsem já. A jestli s tím máš problém, tak zažaluj katastr. A teď si seber tady pana chytrolína a oba zmizte.“

Chvíli je ticho. Oba střídavě otvírají a zavírají pusu, jak se jim myšlenky derou na jazyk, ale pak vždycky uvíznou někde v hrtanu, protože ty jejich krocaní mozky mají problém sestavit větu rozvitou.

„Nikam nejdu!“ Prohlásí nakonec rezolutně Romana a sedne si na židli.

„Jo!“ Prohlásí trochu méně rezolutně ten týpek a opře se o kuchyňskou linku.

Chvíli se na ně dívám a pak vezmu svůj mobil. Vytočím policii a čekám, až mě spojí. Trvá to jenom chviličku. „Dobrý den. V mém bytě se nacházejí dvě osoby, které přes mou výzvu, aby odešly, v bytě zůstávají.“ Paní ve sluchátku chce, ať to blíže vysvětlím. Ale já tuším, co říct, aby začali rychle jednat. „V mém bytě, jsou dvě osoby. Nechtěla jsem je dovnitř pustit, ale natlačili se sem. Nebydlí tady, nemají tady trvalé bydliště ani nájemní vztah. Vyzvala jsem je, aby odešly, ale odmítají. Vyhrožují mi napadením. Bojím se o své zdraví.“ Paní si vyžádá mé jméno a adresu a hovor ukončí s tím, že hlídka policie dorazí do několika minut. Položím telefon na stůl a zase si sednu.

Romana na mě čumí. Zpracovává, co právě slyšela. Čekám. Jsem trpělivá, chápu, že její zakrnělý mozek musí pospojovat všechny vjemy a vyvodit z toho nějaký závěr. Nakonec prohlásí: „Ty sis dělala kozy. Nikomu si nevolala. Jenom si to hrála.“

Už jí vůbec neodpovídám. Ani se na ni nedívám. Začnu si projíždět mobil. 

„Já tady zůstanu, dokud se to nevyřeší. Jestli ten byt prodáš, tak půlka prachů je mých. A dostanu je. Po dobrém, nebo po zlém.“

Takže nakonec se rozhodla i vyhrožovat. Je to miláček. Úplně na ni vidím, že opravdu uvěřila své vlastní teorii, že jsem na policii nevolala. Moc se těším, až dorazí. Nemusím čekat dlouho.

Když se ozve zvonek, Romana sebou škubne. I ten její mamlas.

Dojdu k domovnímu telefonu a zvednu sluchátku. Nějaký ženský hlas se představí jako policie. Řeknu patro a jdu ven na chodbu čekat k výtahu. Je vidět, že Romana trochu zapochybovala o své teorii. Ale nechce to vzdát. Pořád doufá, že změní realitu tím, že bude nahlas vyslovovat svá tajná přání.

„To není policie,“ říká. „To je nějaký tvůj kámoš, kterému si volala a on teď dole do zvonku hraje, že je policie.“

„Jo.“ Přisadí si dementek.

Pokračuji v projíždění mobilu a neposlouchám je. Potom, když uslyším, že se dveře výtahu na chodbě otevřely, nečekaně se rozběhnu směrem k dementovi. Přitom křičím „nechte mě, nechtě mě“. Narazím do něj a svalím se na zem. Začnu zase křičet. A v tu chvíli vstoupí do bytu dva policajti.

Vidí mě, jak ležím na zemi, držím se za hlavu a křičím: „To já jsem vás volala! Napadli mě, on mě žduchl!“ Policajti skrz otevřené dveře bytu viděli celou situaci a z jejich pohledu to asi opravdu vypadalo, že do mě žduchl. Takže jednají rychle.

Přirazí blbečka ke zdi. Ten, protože je opravdu vypatlaný, se začne bránit. To je nejspíš přesně to, na co policajti čekali. Pak už jde všechno rychle. Za dvě vteřiny leží dementek na podlaze a na krku má koleno. Druhý polda mu nasadí pouta. Romana do toho řve, že prý jsem si to vymyslela. Policajti na zařvou až je zticha a spolu s dementkem jí odvedou ven z baráku.

Přes okno pak sleduji, jak je oba naloží do policejního auta a odvážejí.

Za nějakou dobu mi zvoní telefon a nějaký operátor se se mnou domluví na termínu podaní výpovědi. Mám z celého dne opravdu dobrý pocit. Tak dobrý, že se nakonec rozhodnu zajít do centra, do nějaké té dobré kavárny, jak jsem si před časem slibovala, abych si mohla v klidu přečíst ten krásný lesklý časopis.

Zavolám si taxi a vyrazím. Peněz mám dost. A možná sinedám kafe, ale třeba vínečko.

Tags