Žumpa – část 06

Další část příběhu o tom krásném v nás. Co nového čeká Zdenu? Jak se vyvinou vztahy s lidmi, kteří jí obklopují? To vše najdete v dalším pokračování..


Než dojdu k autu zastavuji se ještě v trafice. Kupuji červené malborky. A taky samozřejmě časopisy. Beru jich více než obvykle. Kupuji dokonce i takové ty těžké časopisy, co mají cizí názvy, jak nikdo neví, jak se to vlastně čte. Tyhle magazíny jsou hrozně drahé. Nikdy jsem je nekupovala, a tak se opravdu těším, až si je doma otevřu.

Než vytahám nákup k nám do bytu (musím výtahem nadvakrát) a než to všechno naskládám do ledničky, jsem úplně zpocená. Vlezu si do sprchy a omyju své krásné špeky od potu. Pak si obleču čisté oblečení a usadím se v kuchyni ke stolu. Otevřu si pixlu pochoutkového salátu, bagruji v něm polévkovou lžící a zajídám vekou, kterou ani nenakrájím. Proč taky. Baštím ji jak rohlík. 

Otvírám ty krásné, lesklé a drahé časopisy. Objevuji úplně nový svět. Je krásný. Píše se tam o úplně jiných lidech, než ve všech těch Chvilkách a Pohodách. Píše se tam o herečkách, co hrají ve filmech, a nikoliv v seriálech. Píšou tam o modelkách, co si berou miliardáře a taky o holkách, co si fotí zadky na sociální sítě a berou si fotbalisty nebo hokejisty. A ti hokejisti si kupují třeba hodinky, které stojí více než nová felicie! Jsem ohromená. Už skoro podvědomě odsouvám mou oblíbenou Veroničku Nimrodovou na druhou kolej, skoro zamáčknu slzu, protože mám pocit, že jsem jí skoro nevěrná, když náhle na jedné ze stránek Veroničku objevím! Ano, je to ona! V krásných růžových šatech pózuje u nějaké motorky a vedle ní stojí model, co se stylizuje jako farmář. Opírá se o vidle, co jsou zapíchnuty v žoku slámy. Je to rozkošné. Veronička tam má celý rozhovor. Zavřu časopis. Ano zavřu, protože si chci čtení toho rozhovoru opravdu užít. Rozhoduji se, že si ho někdy v příštích dnech vezmu do nějaké fajnové kavárny v centru města, kde si ho přečtu. Určitě to bude skvělý den. Teď ale mám na starosti jiné věci. Budu muset začít organizovat prodej bytu. 

Přesunu se do Jardovy pracovny. Původně to neměla být pracovna, ale dětský pokoj, ale na děcka jsme se nakonec s Jardou vykašlali. K čemu děcka? Akorát starosti. A hlavně – nechtěla jsem planetu zaprasit Jardovými geny. Myslím, že jsou lidé, kteří by se z principu neměli rozmnožovat. Třeba právě Jarda, který si pak v tom pokoji udělal pracovnu. I když „pracovna“ je nejspíš příliš silné slovo. 

Celá místnost je plná různého harampádí. Jsou to pozůstatky Jardových podnikatelských nápadů. Takže tam máme sedmnáct vysavačů naskládaných podél jedné stěny z dob, kdy si Jarda myslel, že dokáže přesvědčit sousedy, aby si koupili vysavač v ceně jejich měsíčního platu. Nepřesvědčil nikoho. Taky tam máme asi sto třicet krabiček s brzdovými destičkami. Nikdy jsem nepochopila, proč to Jarda domů dotáhl. Vždycky říkal, že to jednou prodá. Leda hovno. Pak tam jsou asi čtyři posilovací stroje zabalené v krabicích. To je z doby, kdy si Jarda vymyslel, že ve sklepě vedlejšího paneláku otevře posilovnu. To už jsem myslela, že umřu smíchy. Jarda asi čtyři měsíce platil nájem a za tu dobu mu tam přišli přesně dva lidi. Když potom ty posilovací stroje vozil výtahem zpátky k nám do bytu, stála jsem vedle něj a celou dobu jsem se mu chechtala do ksichtu. 

Takže se skrz všechny ty krabice prohrabu až k pracovnímu stolu, kde je notebook. Zapnu ho a spustím prohlížeč. Pak začnu zavírat všechny záložky s pornostránkami, které Jarda projíždí furt dokola. Nechápu proč to dělá. Pochybuji, že je schopný mezi svými špeky tu svoji žížalu vůbec najít. Najedu na vyhledávač a začnu pátrat po nějaké realitce. 

Nakonec na jednu z nich nazdařbůh kliknu.

Celý prodej bytu se nakonec uskuteční velice rychle. Řeknu té realiťačce, že na to spěchám. Že chci prachy rychle. On na to, že když se dá cena trochu níže než obvykle, proběhne prodej snadno. Odsouhlasím jí to.

Den před podpisem kupní smlouvy prožiji opravdu zábavné dopoledne.


A zde i nějaký ten papír: