A dostáváme se k páté části přátelé. Matka hlavní hrdinky umřela. Co bude s bytem? Jak dopadne dědictví? Čtěte! 🙂
Ale nakonec je všechno úplně jinak.
U notáře, který řeší pozůstalost, se ukáže, že byt vůbec není předmětem dědického řízení. Protože už je dávno napsaný na mě.
Sedíme tam se ségrou, čumíme na notáře a obě máme otevřenou pusu. Jako první se kupodivu vzpamatuje Romana a položí opravdu lapidární otázku: „Cože kurva?“ Notář pokračuje a říká, že byt není předmětem pozůstalosti. Že to kontroloval a že k převodu bytu došlo v dávné minulosti. A pak si vzpomenu.
Bylo to asi chvilku po mých osmnáctých narozeninách. Pamatuji si, že matka za mnou přišla a strčila mi nějaký papír, ať to podepíšu. Myslím, že jsem se tehdy dokonce i ptala, co to je. Ale matka tehdy jen něco zahuhňala, myslím, že řekla “něco s pojištěním“. Tak jsem to podškrábla a obratem to vypustila z hlavy.
Romana pak položí další otázku. „Takže co vlastně kurva dostanu?“ A notář odpoví, že vlastně jen polovinu movitého majetku, co je v bytě. „Takže hovno,” shrne to ségra. Notář jen pokrčí rameny.
Na chodbě si z Romany udělám prdel, i když ona to zase nepochopí. Řeknu: „Ty skvělé knížky, co matka měla, si můžeš vzít všechny.“ Romana se zamyslí, což je v jejím případě spíše taková metafora. A pak vyplodí teorii, kterou když uslyším, tak vyprsknu smíchy. Povídá: „Hele, tak si všechno rozdělíme napůl. Já prodám do frcu všechny knížky a nábytek a pak ti půlku dám. A ty prodáš byt a taky mi půlku dáš.“ A čumí na mně. A já, jak už jsem řekla, mezitím vyprsknu smíchy. „Jebe ti?“ Zeptám se jí. „Myslíš, že jsem úplně blbá? Byt je můj. A ty si zjisti, co je to rovnice. A hlavně – jestli byt prodám, nebo si ho nechám, tě vůbec nemusí zajímat. Čus.“ Otočím se na podpatku a odcházím. Romana dál nechápavě stojí v chodbě.
Když mě potom doma v kuchyni klátí zezadu Kamil, přemýšlím, proč to matka takhle zařídila. Asi kvůli fotrovi. Uvědomím si, že byt dostala matka od svých rodičů. Napsali ho tehdy taky jenom na ni. Fotra vynechali, i když už tehdy byli svoji. Matka asi nechtěla, kdyby náhodou umřela dřív než fotr, aby dědil i on. Akorát zhebla o dost později. A teď mám díky tomu celý byt. Téměř devadesát metrů čtverečních. V cihle. V centru. To bude terno.
Když se Kamil udělá, ptá se, jestli se mi to líbilo. „Cože?“ Ptám se nechápavě a pokračuji: „Jak tě taková blbost mohla napadnout?“ Kamil pokrčí rameny. „Se usmíváš.“ Přikývnu. „Jo. Usmívám. Ale určitě ne kvůli tvému přirážení.“ Kamil se zamračí a natáhne si gatě. Sedne si k oknu a zapálí cigaretu.
„Moje žena už se mnou vůbec nemluví.“ Začne se svěřovat.
„To nevadí.“ Nenapadá mě nic jiného, co bych mu řekla.
„Syn mi říká, že mám pivní pupek.“
„Ale ty máš pivní pupek Kamile.“
„Já vím.“ Kamil vzdychne a dokuřuje cígo. „Chodí ještě za tebou Marcel?“
Trošku mě tou otázkou zaskočí. Zapomněla jsem, že se vlastně znají. „Jo chodí. Celkem často.“ Odpovím mu. Kamil chvilku mlčky pokyvuje hlavou. Nakonec dokouří a zvedne se k odchodu.
„Zítra bych možná přišel zas.“
„Zítra ne. Zítra bude Jarda celý den doma.“ Kamil mi podá dvoutisícovku a odejde.
V noci, když už skoro spím, najednou slyším, jak se otevírají dveře a vchází Jarda. „Co sem lezeš sakra?!“ Zařvu na něj. „Chci spát. Vysmahni!“ Ale Jarda neodejde. Rozsvítí a zůstane stát. Trošku se kinklá a cítím pivo. Beztak je zas jak cep. Bojím, že začne filozofovat, což by byla opravdu katastrofa. To bych fakt neusnula. Už už se chystám, že vstanu, abych ho z ložnice vynesla, ale Jarda mě překvapí.
„Co uděláš s penězma za matčin byt?“
Odpověď hledám jenom chviličku. „Co se staráš? To vůbec není tvoje starost! Vypadni!“ To už křičím. Jarda pokrčí rameny a zhasne. Než zavře dveře, pronese: „Mohla bys nám udělat nějakou radost…“
„Komu nám?“ Řvu za ním.
„Nám.“ Mluví už skrz zavřené dveře. „Nám chlapům. Mě, Kamilovi a Marcelovi.“ A pak už je ticho.
Jasně, že o Kamilovi a Marcelovi ví. To jsou štamgasti. Ty, co chodí méně často, jménem nezná. Ale jak ho sakra napadlo, že bych zrovna jim měla dělat nějakou radost? Vůbec mi to nedá spát. Nakonec rozsvítím lampičku a začnu si číst časopis. To mě uklidní. Píšou, že se už chystá další ročník filmového festivalu a řeší se, kdo všechno dostane pozvánku do slavného Buchar Baru. A taky najdu článeček o Veroničce Nimrodové. Stále nemá přítele, ale prý ji to nevadí. Zrovna je v Dubaji. U článečku je fotka s jejím vyšpuleným zadečkem, jak stojí mezi dveřmi a směje se do objektivu. Vypadá, jako by šla kakat a měla z toho opravdovou, nefalšovanou radost.
Ráno sedím u snídaně, kterou udělal Jarda, což mě opravdu šokuje, protože tohle se nestalo už nejméně deset let. Vypadá, že má něco na srdci. Dávám mu čas. Potom to z něj začne padat.
“Víš, já jsem to myslel vážně.” Začne.
“Co?” Ptám se a dělám blbou.
“No včera… S tím, že bys nám mohla udělat nějakou radost. Když teď budeš mít prachy.”
“Jako jakou radost.”
“Nevím… Třeba bys nám mohla koupit výlet na loď.”
Přestanu žvýkat vaječinu a jen na Jardu nechápavě koukám. On mezitím pokračuje: “No. Loď. Taková ta obrovská. Výletní loď. Jak pluje přes oceány, je tam kasíno a hezké holky.”
V tu chvíli vaječinu smíchy vyprsknu z pusy a skoro se udusím. “Hezké holky?? Co to meleš proboha? Ty si jako myslíš, že by nějaká hezká holka o tebe zavadila pohledem? Dyť seš tlustý jak bečka! Vypadáš jak těhotný a furt se potíš. Dyť vyžahneš čtyři piva ještě před obědem. Máš vykotlané zuby a chlupy i uvnitř prdele! Co si to tady maluješ za vidiny prosím tě?” A zase se začnu smát.
Jarda už nic neříká. Několikrát se ještě hlasitě nedechne. Jako kdyby chtěl ještě něco dodat. Ale nakonec si otevře další pivo a jde se s ním dívat na nějakou dopoledni soutěž v televizi. Já mezitím uklidím. Pak jdu nakupovat. S ohledem na to, že už nemusím řešit stav účtu, nezamířím do levného obchodu, kde prodávají jenom diskontní sračky, ale jedu do velkého nákupňáku na kraji města, kde prodávají kvalitní jídlo. Popadnu košík a vyrazím mezi regály.
Děkuji za čtení, pokračování brzy!
Pokud byste rádi měli i něco fyzického (papír je prostě papír), anebo třeba máte rádi audioknihy, pak určitě prozkoumejte tyto odkazy:
- Audiokniha „Herec k nepřežití“, namluvená přímo mnou:
Audiokniha Herec k nepřežitı́ – Audioknihy ke stažení (audiolibrix.com) - Knížka „Ocelové srdce“, seženete v mnoha eshopech:
Ocelové srdce – Albert Čuba (2022, pevná) od 235 Kč – Zbozi.cz - Knížka „Herec k nepřežití“, taky je ještě k sehnání:
Herec k nepřežití – Albert Čuba (2020, brožovaná) od 163 Kč – Zbozi.cz - A něco s autogramem pak třeba tady:
Knihy a CD – Eshop Divadlo Mír | Tři Tygři (divadlomir.cz)