Rubriky
Příběhy

Žumpa – část 04

A máme zde další část Žumpy. Svět je krásný a hrdinové mého příběhu žijí opravdu šťastné životy. Pokud nevěříte, hurá do čtení.

Vypadá úplně stejně, jako když jsem tam byla naposledy a volala matce záchranku. Na stole v kuchyni najdu omeletu, která už plesniví. Měla bych jí uklidit, ale neudělám to. Rozhlédnu se po kuchyni. Matka nebyla chytrá. A už vůbec se nedá říct, že by měla fantazii. Takže jako první začnu prohledávat hrníčky. Jeden po druhém je sundávám z police a přetáčím je dnem vzhůru. Všechny jsou prázdné. Otevřu skříň a začnu prohledávat skleničky a pak hrnce a kastroly.

Hledám prachy. Matka byla strašný žgrd. Úplná držgrešle. Penězosysel. Její důchod byl sice průměrný, ale když zdechnul fotr, dostávala ještě vdovský důchod. A fakt neutrácela. Za nic. Žrala jenom vajica a chleba s máslem. Nebo čínské polívky z pytlíku. Večer chodila potmě. Sprchovala se jenom pár minut, protože bojler. Vanu si nikdy nenapustila. Chodila furt dokola v těch samých hadrech a boty si kupovala, až když se jí ty staré úplně rozpadly. Bankovní účet neměla. Důchod si vyzvedávala keš na poště. Takže někde v tom bytě musí být svazky bankovek.

Přesunula jsem se do obýváku a začala prohledávat knížky. Jednu po druhé jsem vytahovala z police a projížděla stránky. Byly to samé kuchařky a dementní knihy o ezoterice. Názvy knih jako „Strážkyně paměti“ nebo „Plán vaší duše“ způsobí, že vyprsknu smíchy. Matka byla fakt jeblá. Pamatuji si, jak se občas pokoušela přesvědčovat mě o jejích teoriích. Pořád žvatlala o vesmírných civilizacích a jejich kosmických lodích, které obíhají kolem země. Pak zase měla období, kdy mlela nesmysly o reinkarnaci, duších anebo karmě. Vtipné bylo, že se jí ty pojmy a jejich význam pořád pletly dohromady. Ty knihy bylo asi to jediné, za co byla matka ochotna utratit peníze. Teď to všechno přijde do kontejneru.

Prolistuji všechny ty knihy o nesmyslech a nic. Žádné bankovky. Začínám být nervózní. Bojím se, že Romana vleze každým okamžikem do bytu. Je mi úplně jasné, že ve chvíli, kdy se dozví, že naše matka natáhla bačkory, okamžitě se do bytu vydá, aby dělala to, co já. Hledala matčiny prachy.

Na chvíli se dokonce vyděsím, že už ségra v bytě byla. Že jí třeba zavolali dřív než mně. Ale pak jsem si na něco vzpomenu. 

Přesunu se do matčiny ložnice. Zavřu za sebou dveře. A pak se ztěžka ohnu a zvednu roh koberce, abych se podívala pod něj. A tam to najdu. Desítky, možná stovky, bankovek rozprostřených v širokém kruhu po podlaze. Asi aby neudělaly na koberci boule. Odhrnu koberec ještě víc a pak si svou tlustou prdelí sednu na parkety a začnu bankovky sbírat. Trvá to docela dlouho.

Když je hotovo, mám v rukou docela tlusté štosy peněz. Určitě dost na to, abych si mohla rovnou koupit třeba novou fabii. Už se chci z podlahy zvednout, když mě něco napadne. Oddělím od štosu bankovek malou část, asi desetinu, a znovu je rozprostřu po podlaze. Teprve pak se postavím. Vrátím koberec zpátky na místo a peníze narvu do kabelky. Sotva se tam vlezou.

V kuchyni si pak začnu dělat kafe. Zrovna, když přerovnávám hrníčky, uslyším, jak do dveří bytu zajíždí klíč a ty se otevřou. Vejde Romana. 

Chvilku na mně překvapeně kouká a je úplně vidět, jak ji štve, že mě v bytě našla. A protože je úplně blbá, tak se zeptá „co tu děláš?“.

Řeknu jí, že jsem přišla truchlit. Kouká na mně a přemýšlí, jestli to myslím vážně anebo jestli si z ní dělám prdel. Samozřejmě, že si z ní dělám prdel, ale tvářím se vážně. A protože je Romana opravdu vypatlaná, uvěří mi. 

A pak se zeptám, co tady dělá ona. Úplně jí ta otázka šokuje. Ve svém slepičím mozečku si nevytvořila žádné vysvětlení pro případ, že by mě v bytě našla. Je mi jasné, že šla hledat prachy. Stejně jako já. Myslím, že když jí z nemocnice zavolali, vůbec jí nenapadlo, že by mohli volat i mně. Romana prostě myslí maximálně minutu dopředu. Všechno, co je dál, už její zakrnělá představivost nedokáže projektovat. 

Takže když se jí zeptám, proč přišla, začne koktat. Nakonec, protože její mozek fakt nestíhá, se normálně přizná. „Matka by tu měla mít peníze,“ řekne a čumí na mě. „Jaké peníze?“ zeptám se a dělám blbou. „Důchody.“ Odpoví Romana. Vzdychnu. Pak se na ní podívám a rozjedu to. „To je jediné, na co myslíš, že? Peníze. Sotva maminka odejde, objevíš se tu, abys to tady mohla prohledat. Jak sup nad zdechlinou.“ A zavrtím hlavou. Pak se vydám ke dveřím, abych odešla.

„Však se rozdělíme.“ Volá za mnou Romana. Vůbec to nemyslí, jako omluvu. Myslí to, jako plán. Opět vydechnu. „Nechci žádné peníze. To mi maminku nevrátí.“ Tuhle větu jsem slyšela v seriálu. A pokusila jsem se jí taky jako v tom seriálu říct. Myslím, že se mi to celkem povedlo. Pak pokračuji: „Pokud tady nějaké peníze najdeš, zaplatí se z toho pohřeb.“ 

Ta trocha peněz, co jsem pod kobercem nechala, bude na to tak akorát stačit. Možná z toho ještě něco Romaně zbude.

Když pak dojedu domů, vysypu všechny peníze na stůl v kuchyni. Je to opravdu pěkná hromádka. Pak je ale zase rychle uklidím a dobře schovám. Kdyby je našel Jarda, určitě by zase vymyslel nějaký geniální podnikatelský plán. Jako když ho před lety napadlo, že bude z Německa vozit ojetá auta a pak je prodávat. Vůbec si nenechal vysvětlit, že je asi osmi tisíci pěti stý šestý člověk, kterého to v téhle zemi napadlo. Vzal skoro všechny peníze, které jsme měli, odjel do Německa a za měsíc jsme na zahradě v zahrádkářské kolonii měli pět nepojízdných vraků. Jarda furt říkal, že je opraví. Ale Jarda rozumí motorům asi jako já skoku o tyči. Takže tam ty vraky hnijou do dneška.

Na druhý den volám Romaně a ptám se, jestli nějaké peníze našla. Že se musí zařizovat pohřeb. Chvilku koktala a pak mi řekla, že něco našla. Ale že si není jistá, jestli to na pohřeb bude stačit. Věděla jsem, že jsem pod kobercem nechala dost, aby to stačilo minimálně na dva pohřby, ale nic jsem neřekla. Jen jsem jí nadiktovala jméno jedné pohřební služby, kterou jsem předtím našla a řekla jí, ať to zařídí.

Večer mi pak poslala smsku, že těch peněz bylo málo a že objednala jen zpopelnění bez obřadu. A ať za tři dny zajdu pro urnu. Romana je prostě miláček. 

Pro urnu nakonec jedu až po týdnu. Cestou z krematoria se zastavím u sběrného dvora. Popel vysypu do škarpy a urnu hodím do kontejneru. Pak jedu do Kauflandu. Chci nakupovat.

Protože mám vážně skvělou náladu a peněženku plnou matčiných peněz, je nakupování opravdová radost. Kupuji předpřipravený smažený sýr (strčíš jenom do mikrovlnky a hned baštíš, geniální), dále hranolky, velký kečup, mraženou pizzu s extra sýrem a slaninou, kuřecí křidélka do friťáku, čokoládu bílou a čokoládu mléčnou, vanilkovou zmrzlinu, klobásky dědy Pilčíka, chipsy, koláče, donuty s čokoládovou polevou i s takovou tou červenou, co nikdo neví, z čeho ta poleva je, tvarohové buchty, čínské polívky s příchutí kuřecího masa, hamburgery do mikrovlnky, hotovku těstoviny carbonara a pak ještě boloňskou omáčku do zásoby, vídeňské párky, pak si ale vzpomenu, že má přijít Marcel, tak přidávám ještě debrecínské párky a pokračuji hermelínem, mraženou kachnou, červeným zelím a přidávám i bramborový knedlík, dále slaný koláč s uzeným masem a sýrem, balené trdelníky, sladkou buchtu se šlehačkou a ovocem, dvě plata vajec,  šunku dušenou i pečenou, sýr tavený i plátkový, pak si uvědomím, že bych měla myslet i na své zdraví, tak kupuji květák, abych si ho mohla usmažit ve friťáku, beru proto i strouhanku, která už mi doma došla, přidávám karamelový popcorn, nachos, chipsy, medovník s tou holčičkou jak se culí na krabici, a pak ještě cola combo (pepsi i coke), dohromady 8 litrů. Nákupní košík skoro nestíhá. 

Když platím, jsem veselá. Mám pocit, že celý nákup je zdarma. Jsou to matčiny peníze. Z cizího krev neteče.Když potom doma honím Marcelovi ptáka uvědomím si, že po matce vlastně zůstal ještě byt! Jsem z toho úplně nadšená. Vůbec jsem si to neuvědomila. Zrychlím hoňbu, ať se Marcel co nejrychleji udělá a vypadne. Musím hned začít jednat. I když tuším, že s Romanou bude problém. Protože půlku bytu zdědí ona. Nejlepší by bylo byt prodat a pak se rozdělit. Ale je mi jasné, že přesně tohle Romana nebude chtít. Ne proto, že by měla lepší nápad, co s bytem. To vůbec. Ona jenom chce vždycky přesný opak toho, co chci já. Takže je mi jasné, že po sobě budeme zase ječet.

Pokud byste rádi měli i něco fyzického (papír je prostě papír), anebo třeba máte rádi audioknihy, pak určitě prozkoumejte tyto odkazy: