Žumpa – část 03

Written in

by

Třetí část ke čtení. Přeji dobré počtení!


Uběhne několik dní, když mi zazvoní telefon. Vidím, že volá matka. Mám zrovna u sebe tlustého Marcela. Před chvíli jsem ho dodělala. Sedí v kuchyni a kouká z okna. Já koukám na telefon. Proč mi jako matka volá? Nechávám telefon docela dlouho vyzvánět. Pak hovor přijmu. Slyším, jak matka nějak divně dýchá. Pak začne mluvit. Akorát ji moc nerozumím, protože nemůže popadnout dech. Ale nějak pochopím, že jí je zle a že chce, abych přijela. Nechce se mi. Řeknu ji, ať si zavolá rychlou a ať neotravuje. Ale je dost urputná a skoro se v telefonu zadusí, když na mně naléhá, abych přijela. Tak jí řeknu, že přijedu a ukončím hovor.

Problém je, že než Marcel přišel, vypila jsem flašku vína. Počítala jsem, že už nikam nepojedu. Marcel má ale auto. A to je dobře. Řeknu mu, že potřebuji někam odvézt. Neprotestuje.

Namačkáme se do jeho fiatu. Jsme tak tlustí, že když se usadíme, auto se zřetelně zhoupne. Vyrazíme. Matka bydlí v sídlišti na druhém konci města.

Marcel cestou nemluví. Ale je z toho ticha nervózní. Asi tuší, že by mluvit měl. Uvědomím si, že jsme vlastně spolu nikdy nebyli takhle dlouhou dobu. Nakonec mu to usnadním a začnu mluvit já. Zeptám se ho, jestli chodí i za jinýma kurvama. Řekne mi, že ho odmítají. Že jsem jediná, která je ochotna ho udělat. Zbytek cesty se ho už raději na nic neptám.

Dojedeme před panelák, kde bydlí matka. Řeknu Marcelovi ať na mně počká, že to nebude trvat dlouho. A mám pravdu.

Když zazvoním, matka mi neotevře. Zpoza dveří slyším sípání. Nakonec otevřu klíčem, který mi matka kdysi dala. Je to poprvé, co ho použiju. Matka leží na podlaze v chodbě a sípe. Oči má vypouklé. Vypadá to jako by se dusila. Řeknu jí: „Vypadá to, jak bys měla za minutu zdechnout.“ Pak jí překročím a vejdu do kuchyně, abych si nalila sklenku vody. Je mi horko. „Kdys tady naposledy větrala. Máš tu smrad a vedro.“ Matka neodpovídá. Když dopiju vodu, zeptám se, jestli už volala sanitku. Matka jen zavrtí hlavou. Nakonec rychlou zavolám já.

Přijedou asi za devět minut. Během čekání posadím matku do křesla. Je lehká jak věchýtek, takže s tím nemám problém. „Jak si mohla porodit takovou bečku jako jsem já?“ Zeptám se matky a uchechtnu se. Ta na mně čumí. Pak se zeptám, jestli volala Romaně. Zavrtí hlavou. Pořád nemůže popadnout dech.

Záchranáři matku okamžitě naloží do sanitky a odvezou ji. Zamknu byt a vrátím se k Marcelovi. Celé to netrvalo ani patnáct minut. Řeknu, ať mě zaveze domů. Po chvilce se zeptá, jestli „je to s maminkou zlé?“. Řeknu mu, že jo, že asi brzy zhebne. Chvilku nic neříká a pak vyplodí něco o tom, že je divné takhle mluvit o mamince. Řeknu ať se nestará. Že ví hovno.

Během cesty volám ségře. Když to konečně zvedne, řeknu jí, že matku odvezli do nemocnice. Nevypadá to, že by jí to nějak rozrušilo. Pak se taky zeptá, jestli je to vážné. Zopakuji stejnou odpověď, kterou jsem řekla Marcelovi

Když mě Marcel vysazuje u mého bytu, ještě se ho zeptám, jestli nechce vyhonit. Zavrtí hlavou a odjede.

Doma se najím. Mám koupené jitrnice a jelita, protože jsem měla chuť na něco zabíjačkového. Udělala jsem si k tomu zelí. A kombinaci knedlíků. Bramborové a klasické houskové. Sním jich celkem osm. Když k večeru přijde Jarda domů, dám si s ním další talíř. A navíc to zapíjím mlíkem. A mlíko a zelí je opravdu divoká kombinace. Ale mě to nevadí. Ráda vysedávám na hajzlu. Je tam ticho. A klid.

Moc ráda si během sraní čtu. Když mě kolem deváté večer mlíko a zelí dožene, beru si sebou časopisy, které jsem koupila ráno v trafice. V Žena žije se dozvím smutnou zprávu, že moje oblíbená Veronička Nimrodová se rozešla s přítelem. To je mi moc líto. Ale v krátkém rozhovoru říká, že nebude muset vrátit auto, protože je napsáno na ni. To je dobře. Stříbrný mercedes se k Veroničce moc hodí. Ještě ani nemám dočteno, když na dveře začne mlátit Jarda. Že prý se mu chce taky. Vzdychnu a pustím ho.

Když z hajzlu vyleze, zeptá se mě: „Prohledalas byt? Tvoje matka tam musí mít prachy.“ Řeknu mu ať se nestará o věci, do kterých je mu hovno. „Navíc, matka ještě nezhebla. Nejsem hyena. Sklapni. Jdu spát.“ Jarda instrukci splní. Já si ještě udělám čtyři párky v rohlíku a jdu taky spát. Ty párky byly s kečupem.

Ráno, když Jarda konečně vypadne „pracovat“ se začnu chystat. Má přijít Kamil. Ale kolem deváté mi pípne zpráva, že nepřijde. Že mu do toho něco vlezlo. Vlastně mi to nevadí. Otevřu si ledničku. Těším se, že se pořádně najím. Začne mi ale zvonit telefon. Neznámé číslo. Přijmu hovor.

Volá doktorka z nemocnice. Že prý mi musí říct smutnu zprávu. „Vaše maminka brzy ráno zemřela. Nedalo se bohužel nic dělat.“

Řekla jsem, že to nevadí a že děkuji za zprávu. Pak jsem hovor ukončila. Sedla jsem si a zadívala se z okna. Protější panelák byl zalit ranním slunce. Začínal docela hezký den.

Pak si ale najednou něco uvědomím.

Pokud z nemocnice volali mně, mohli volat i ségře. To znamená, že už to klidně může taky vědět. To není dobré. Tohle musím vyřešit. Okamžitě vyrážím. Jestli něco fakt nechci, tak aby se Romana dostala do bytu matky dřív než já. Protože Jarda měl samozřejmě pravdu. Matka musí mít v bytě prachy.

Ke své felicii dobíhám úplně zpocená. Po dlouhé době mi mé špeky opravdu vadí. Když vypadáte jako já, jako bečka špeku, není běh něco, co byste chtěli absolvovat.

U paneláku, kde matka bydlí, zastavuji skoro smykem. Štve mě, že nevím, jaké má Romana auto. A jestli vůbec nějaké má. Takže netuším, jestli nejdu pozdě.

Nemám trpělivost čekat na výtah, takže ke dveřím matčina bytu dojdu pěšky. Po schodech. Hrůza. Málem to nedodýchám. Na haleně mám obrovská zpocená kola a než byt otevřu, opřu se o stěnu a hlasitě vydechuji. Pak mě napadne zazvonit na zvonek. Udělám to a modlím se, aby mi Romana neotevřela. Čekám asi minutu a nic. S úlevou vytáhnu klíče a vejdu do bytu.


Pokud byste rádi měli i něco fyzického (papír je prostě papír), anebo třeba máte rádi audioknihy, pak určitě prozkoumejte tyto odkazy:

Tags