Rubriky
Příběhy

Žumpa – část 01

První část nového příběhu s názvem “Žumpa”. Hezké čtení.

Měla jsem velkou prdel už ve školce.

Je to se mnou celý život. A přitom ve tváři jsem hezká. Vždycky jsem byla. Muži se na mně vždycky usmívali. Než se podívali dolů. Mám prdel jak tank.

Vzala jsem si Jardu. Jakože za manžela. Nebo taky Jarin mu někdy říkám. Jaroslave mu neříkám nikdy. Nezaslouží si to. Jarda není moc hezký, ale především není moc chytrý. Ale myslí si, že je. Nechce pracovat. On totiž „podniká”. Dělá všechno a nic. Vždycky říká „jdu do práce“. Já na to vážně přikývnu, on odejde a já se potom rozesměju. 

Jarda je hrozně hubený. Úplně vychrtlý. Vážím určitě jednou tolik než on. Když stojíme vedle sebe, je to hrozně srandovní.

Peníze vydělávám já. Jsem kurva. Jsou chlapi, kterým se líbí moje velká prdel. Když jde Jarda „do práce“, přijde některý z mých štamgastů a má se mnou sex. Brzy jeden z nich přijde. Jmenuje se Kamil. Kamil Hrouda. Že se jmenuje takhle blbě, není jeho chyba.

Už zvoní. Jdu mu otevřít.

Kamil beze slova vejde do bytu. Sundá si boty a úhledně je srovná pod zrcadlo. Deštník pověsí na věšák a aktovku položí na radiátor.

„Jdeme mrdat.“ Řekne a zmizí v kuchyni.

Má to rád v kuchyni. Jeho žena pracuje ve školní jídelně. Drhne kastroly. Možná proto to má rád v kuchyni. Vždycky se rukama opřu o kuchyňskou linku, Kamil mi vyhrne sukni a pustí se do toho. Udělá se asi za dvanáct vteřin.

Potom sedí u stolu vedle okna. Dívá se na hory. Z našeho paneláku jsou vidět hory, pokud máte byt vysoko. Bydlíme v devátém patře, takže hory vidíme.

„Moje žena je děvka.“ Řekne a potáhne z cigarety. Nadzdvihnu obočí a podívám se na něj. „Ne děvka jako ty,“ pokračuje, „ona je prostě jenom vychcaná svině.“

„Ne každá děvka je vychcaná svině.“ Namítám.

Odklepne popel do popelníčku. „Sorry. Prostě je to svině.“ Začne nervózně třepat nohou a dokuřuje cigaretu až na filtr. Pak se podívá na hory. Vypadá to, že chce něco říct. Přemýšlí, jestli to má udělat. Mezitím si ho prohlížím. Je docela štíhlý, ale zato má velký pivní pupek. Opravdu masivní. Vypadá, jako by měl za dva měsíce rodit. A nemá vlasy. Hlavu má jak koleno. Jenom dokola nad ušima má pruh uhlově černých vlasů. Opat z kláštera. Nakonec se na mě podívá a jen řekne: „Pojď mrdat.“ A zvedne se od stolu.

Tentokrát vydrží déle. Asi sedmnáct vteřin. Pak se začne sbírat k odchodu.

„Necheš se umýt?“ Zeptám se ho.

Položí pod zrcadlo dvě tisícovky a beze slova odejde. Jsem drahá kurva. Mladé holky dělají klidně za litr. Ale to bych se na to mohla vykašlat. Mám svoji hrdost.

Já se teda umýt jdu. Nasoukám se do naší malé vany a nechám po svém tlustém těle stékat proudy vody.

Pak stojím před zrcadlem a prohlížím si svoje špeky. Jsou krásné.

Jdu do obchodu. Jarda bude chtít večeři. Nakupovat chodím do kauflandu. Mají tam totiž akce. Akce jsou super. Akce dávají životu smysl. Kupuji vepřové maso na řízky. A brambory. Taky půl kila pochoutkového salátu a dvacet rohlíků. Dva litry coca-coly. Litr Pepsi. Pomerančový džus. Osm jogurtů a čtyřicet deka šunky. Dvacet deka slaniny. Gothaj. Dvě balení rybího salátu v majonéze. Chleba. Veku. Tři hermelíny a jeden tavený sýr. Mražené rybí prsty. Uzené vepřové koleno, křen. Mandlovou paštiku a obyčejnou játrovku. Sklenici okurek a čtyři litry mléka. A pudink v prášku. Velkou tabulku čokolády. Balení smažených cibulových kroužků. Mražené pizzy. Máslové croissanty. Karamelový popcorn.

Nákupní košík je plný. Jdu k pokladnám. Ještě se zastavuji u časopisů a nějaké beru s sebou. Kupuji Chvíle pro vás, Žena žije, Blesk, a ještě Příběhy slavných. Platím dvěma tisícovkami. Těmi od Kamila. Spruzená a poďobaná pokladní bez předního zubu mi vydá zbytek.

Nákup vyložím do kufru auta. Mám starou vychrchlanou felicii. Koupili jsme ji před lety.

Z parkoviště ještě neodejdu. Jsem zapomětlivá. Přejdu přes trávník k benzinové pumpě.

Uvnitř benzinky si koupím nanuk Super Ragnum a krabičku cigaret. Taky vsadím loterii. Plný tiket.

Nanuk sním, než dojdu zpátky k autu. Tam zjistím, že mám pořád hlad. Takže se vrátím zpátky do benzinky a koupím si další Super Ragnum. Tentokrát s bílou čokoládovou polevou. Než dojdu k autu, zase ho sním. Je to super. Hrozně ráda baštím během chůze. Zvláštním způsobem mě to uklidňuje.

Doma všechno vybalím, zapálím si cigaretu a začnu připravovat řízky. Hrozně miluji, když můžu tím hrbolatým kladivem mlátit do syrového masa. Ten zvuk je krásný. Když jsem byla pubertální děcko a matka chystala řízky, vždycky jsem do těch kusů mrtvých vepřů chtěla mlátit. Představovala jsem si, že je to šulin mého smradlavého fotra a strašně jsem se tomu smála. Matka se ptala, čemu se řehtám. Já jsem ji vždycky řekla, ať sklapne.

Když už mám řízky skoro obalené, ozve se zvonek.

Za dveřmi stojí Marcel. Je velký a tlustý. V podpaždí má velká zpocená kola. Úplně jsem na něj zapomněla. Včera mi psal, že se zastaví. Pozvu ho dál.

S obtížemi si sundává boty. Je přímo odporně tlustý. Je mnohem tlustší než já. Čeká mě hodně práce.

Když se v ložnici svlékne, opravdu hodně smrdí. Vyplácám na něj půlku Jardovy kolínské. Jinou možnost nemám. Do vany se Marcel nevleze. Ale už jsem si na ten pach zpocených chlapů zvykla. Na všechno se dá zvyknout. Hedvika, co bydlí dole v přízemí naproti výtahu, dělá na jatkách. Taky si zvykla.

Marcel si lehne na záda na postel a já mu honím ptáka. On mi mezitím hněte prsa. S Marcelem je to vždycky šichta, protože mu dlouho trvá, než se udělá. Když se mu to nakonec povede, strašně u toho chrochtá. Skoro jako prase. To si vždycky vzpomenu na ty řízky. A na Hedviku z přízemí. Když je po všem, strašně rychle se obleče a z bytu v podstatě zdrhne. Dva tisíce mi nechá v kuchyni na stole.

Jdu si umýt ruce a pak si u stolu otevřu Příběhy slavných.

Je to skvělý časopis. Nejdřív to otočím na poslední stranu, kde je křížovka a tu za pár minut vyřeším. Pak se vrátím na první stranu a čtu. „Jitka Lobo: Matka se za mě styděla“. To má blbé holka. Moje matka se za mě třeba nikdy nestyděla. Ale já jsem se za ní styděla vždycky. Moje matka je totiž úplně blbá. Ale opravdu.

Ona třeba když chce někomu něco vysvětlit, tak v půlce věty zapomene, co chce říct. Úplné pako. Vždycky jsem jí říkala: „Matko, ty nemluv, ty seš blbá jak troky.“ Matka mi vždycky odpověděla, že si nemám dovolovat, jinak to řekne otci. Na to jsem se vždycky srdečně rozesmála.

Představa, že by můj fotr přišel a snažil se mně nějak vychovávat byla úplně k smíchu. Fotr byl úplně stejně blbej jako matka. Možná víc. Vždycky jsme mu říkala: „Drž hubu, nedá se to poslouchat.“ On se pak vždycky napřáhl, že mě jako udeří. To mě taky rozesmávalo. On byl totiž hrozně malý. V šestnácti jsem byla větší nejméně o hlavu a vážila asi o třetinu více než on. Vždycky jsme mu říkala: „Jsi stejně malý jako tvoje péro.“ A pak jsem mu smála.

Nikdy mě neudeřil. Ani nemohl. Jednou jsem si na naší rodinnou kameru tajně natočila, jak mě tím svým malým šulinkem prcá. To mi bylo asi čtrnáct. A pak jsem mu vždycky vyhrožovala, že to zanesu na policii.

Neprcal mě proto, že by byl peďák. To myslím nebyl. Akorát jak jsem byla od dětství tlustá, tak jsem prostě ve čtrnácti vypadala starší. Měla jsem velké dudy. A velké špeky. Krev a mlíko, jak říkají přizdisráči vždycky, když o někom nechtějí říct, že je tlustý jak bečka.

Pokud byste rádi měli i něco fyzického (papír je prostě papír), anebo třeba máte rádi audioknihy, pak určitě prozkoumejte tyto odkazy: