Herec k nepřežití – část 03

Written in

by

Závěr putování Milana Nikla světem šoubyznysu.

První část novely Herec k nepřežití. Vyšlo i knižně, tak pokud byste rádi četli ve fyzické podobě na starém dobrém papíru, můžete zapátrat zde: Herec k nepřežití – Albert Čuba (2020, brožovaná) od 163 Kč – Zbozi.cz

A pokud chcete výtisk i s podpisem tak zde: Albert Čuba: Herec k nepřežití (s autogramem) – Eshop Divadlo Mír | Tři Tygři (divadlomir.cz

Redakce: Vasilios Chaleplis


TŘETÍ DĚJSTVÍ

VIII.

            Milan si do kufru naházel poslední svršky a zavřel ho. Byl rád, že konečně může opustit hotel a nastěhovat se do bytu. Povedlo se mu jeden koupit a nyní nastala ta chvíle, kdy se definitivně stane jeho novým domovem. Sice měl trochu problém s věcmi, protože byt v Praze byl asi šestkrát menší než jeho předchozí, který prodal. Nejdůležitější věci už tam měl, zbytek vyhodil. Do hotelu si přišel tak akorát pro poslední drobnosti. U recepce se rozloučil s Klárou – slečnou, s níž strávil posledních pár nocí. Vědom si toho, že už ji nikdy neuvidí, zamával a hezky se na ni usmál. Pak nastoupil do taxíku a vyrazil vstříc novým zážitkům.

            V prvé řadě zjistil, že mu v novém bytě nefunguje sporák. Když telefonoval s člověkem ze servisu, který stále nebyl schopen pochopit, že Milan skutečně trvá na tom, aby někdo z jejich firmy osobně přijel a sporák opravil, byl nucen použít svou nejsilnější zbraň.

            „Víte vy vůbec, kdo já jsem?!“ Pak pohrozil, že sporák vyfotí, umístí na Instagram a označí servisní firmu.

            Za hodinu byl sporák opraven a Milan si konečně mohl ohřát klobásu. Během pojídání se díval na svou novou velikou televizi a v duchu kritizoval konkurenční seriál. Nakonec to nevydržel a přepnul kanál. Začal surfovat a obhlížet všech svých šedesát devět programů a opět si slíbil, že se konečně naučí německy, aby se nemusel dívat jenom na obrázky. Pak si otevřel flašku Metaxy, za půl hodiny ji vypil a usnul oblečený na svém novém gauči.

Následující den, mírně pomačkaný, odpovídal v přímém přenosu televizní ranní show na otázky moderátora:

            „Víte, je naprosto nutné,“ vytruboval Milan celému městu, „aby člověk čerpal z více zdrojů. Já například doma sleduji nejen domácí zpravodajské relace, ale samozřejmě i zahraniční jako CNN, BBC nebo Sky News. I ty německé, na ty se taky dívám. A potom je samozřejmě nutné sledovat i zprávy z druhého břehu.“

            „Co tím myslíte?“ zeptal se redaktor se zájmem, i když se trochu obával, že rozhovor sklouzne do mystických rovin.

            „No, já se například dívám na Al-Džazíru. Kvůli vyváženosti. Učím se proto i katarsky.“

            „Jak prosím? Katarsky?“ Redaktor byl upřímně udiven. O existenci katarštiny totiž do té doby neměl potuchy.

            „Televize Al-Džazíra sídlí v Kataru, víte?“ rozvíjel Milan svou myšlenku. „A bylo mi jasné, že abych jim rozuměl, musím se naučit jejich jazyk. Jak říkal Mao Ce-tung – poznej svého nepřítele.“

            V tuto chvíli redaktor zapomněl na svou profesionalitu a na Milana akorát tupě zíral. Zachránila ho až následná relace o počasí.

            „No, tak děkuji, že jste přijal naše pozvání,“ řekl redaktor, když se vzpamatoval. Byl rád, že už se s Milanem nemusí bavit. Stejně mu poděkoval i dramaturg vysílání.

            „Ale to nemáte zač,“ tetelil se Milan. „Kdykoliv budete potřebovat, zavolejte.“

            „Ano, když bude potřeba, zavoláme,“ kontroval dramaturg a zmizel v režii.

            Milan opustil studio a vydal se do Slavie na ranní kávu. Nutno podotknout, že se na onu kávu vydal svým novým vozem značky Audi, který si zakoupil na leasing a který si minulý podvečer vyzvedl. Velmi se těšil, až bude moci svůj bourák ukázat Pavlovi, svému kolegovi ze vzdálených divadelních končin. Nevěděl, proč mu tolik záleží na tom, aby to auto viděl zrovna Pavel, ale tak nějak tušil, že právě on je člověkem, kterého skutečnost, že Milan má novou audinu, nejvíce vytočí. Přesvědčit se o tom měl již následující den, kdy mají hrát s Obzorem v Milanově starém působišti.

            „Nejspíš ho to pěkně nasere,“ říkal Markétě, režisérově dceři, která za ním do Slavie přišla před odjezdem na školu do Hradce Králové.

            „A proč ti na tom tak strašně záleží?“

            „Na čem?“ nechápal Milan.

            „Aby ho to nasralo.“

            „Mně je jedno, jestli ho to nasere.“

            „Není Milane. Ty ho chceš nasrat. Ale mě to vlastně nezajímá.“

            „Kdy zase přijedeš? Mám konečně byt,“ konstatoval Milan s vidinou dalšího příjemného sexu.

            „Hele, koukni Milane, musíme to skončit.“

            Milan zamrznul uprostřed pohybu. „Proč?“

            „Taťka se to dozvěděl. Že jsme spolu. A málem vylít z kůže. Řekl mi dost nechutný věci, takže si to neber osobně. Naučils mě pár novinek, bylo to fajn, ale pokračovat to nemůže.“

            Milan se zamračil. „Moment, moment, jaké věci ti řek?“

            „No, předně mi oznámil, že jsem tupá. Pak mi o tobě povyprávěl pár příběhů. Ne, že by mi to vadilo, každý má minulost, že jo, ale bojím se, že by mě snad vydědil, kdybych s tebou zůstala. Stejně mám v Hradci další známost, takže to ber sportovně, jo?“

            Milan pokrčil rameny a opřel se. „Tak jo, jak myslíš.“

            A Markéta odešla. „Kráva…,“ utrousil ještě Milan polohlasem a považoval věc za uzavřenou.

            Následujícího dne se Milan probudil poměrně brzy, opět na gauči a oblečený. Šel se osprchovat a chtě nechtě si musel připustit, že je trošku nervózní. Sám věděl, že důvod není třeba složitě hledat. Vracel se na místo činu. Toho dne večer, přesně v šest hodin, měl rozbalit své herecké mistrovství na jevišti kulturního domu, jenž je velmi blízko divadla, ve kterém mu nikdy nikdo nedal šanci. A Milanovi bylo jasné, že bývalí kolegové se přijdou podívat. Sám to domluvil tak, aby s Obzorem hráli v kulturáku v den, kdy nebudou mít představení. Bylo vyprodáno. Občané maloměsta svedli o lístky malou bitvu – přece jen přijedou herci z Prahy. Milan si už předem zarezervoval deset vstupenek pro své bývalé kolegy, a tak neměl strach, že by jim jeho jevištní ekvilibristika měla uniknout. Zašlo to dokonce tak daleko, že si během snídaně opakoval text, což za posledních dvanáct let neudělal.

            Z Prahy vyrazil ve svém novém Audi dříve, než bylo potřeba, a to proto, aby stihl konec zkoušky ve své staré domovině. Měl totiž plán. Dorazil tak akorát, seděl v nastartovaném autě a čekal. Nemusel čekat dlouho. Přibližně po pěti minutách se dveře vchodu pro zaměstnance otevřely a herci začali vycházet ven. A mezi nimi jako poslední i Pavel. Milan rychle zařadil jedničku a rozjel se. Po chvilce následovalo prudké zabrzdění a Milan ladně zaparkoval vedle Pavlovy potlučené oktávky zrovna ve chvíli, kdy se její majitel chystal nastoupit.

            „Jejda nazdáár, to je náhoda! Tak co, jak se vede?“

            Pavlovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval a došlu mu, že se na něj kření Milan. „Ach, to jsi ty… Ahoj. Jo v pohodě. A tobě?“

            „No mně se vede totálně bombovně, vole. Jako nemůžu si na nic stěžovat. Přijdeš dneska? Na moje představení?“ Milan věděl, že mluví strašně exaltovaně, ale nemohl se ovládnout.

            „Ty víš co, ještě uvidím, jestli to stihnu.“

            „Proč bys to nestih? Dyť nehrajete.“

            Pavel se podíval do země. „No nehrajem. Ale ještě musím něco zařídit.“

            „Večer? Co jako budeš zařizovat večer?“

            „Kvůli mamky, víš. Musím ještě nakoupit pár věcí. A tak.“

            Milanovi dělalo vyloženě dobře, když mohl sledovat, jak Pavel neví, kam s očima. „Co to meleš, ty vole? Přestaň se vymlouvat. Mám pro vás pro všechny lístky, tak normálně přijďte. Konečně kurva uvidíte, jak se má dělat divadlo,“ dořekl Milan a rozchechtal se. Následně uzamknul své auto pomocí dálkově ovládaného centrálního zamykání a vydal se do divadla, aby dal Pavlovi čas prohlédnout si jeho novou audinu.

            Když Milan zmizel uvnitř, Pavel si ji skutečně prohlédl a pak s pevně stisknutými čelistmi nastartoval oktávku a odjel.

            Milan to vše sledoval přes okno vrátnice s jemným úsměvem na rtu. Když bylo po všem, otočil se a vydal se do útrob divadla. Fakticky neměl v divadle co hledat, ale doufal, že někoho potká. Bohužel tam narazil jenom uklízečku, které byl úplně ukradený. A tak divadlo opustil a vydal se do kulturáku.

            Tam zkontroloval scénu, a když zjistil, že je vše v pořádku, nezbývalo mu než čekat, až dorazí kolegové z Prahy. Zašel si na oběd, a nakonec si schrupnul v herecké šatně. Vzbudil se těsně před tím, než se objevili – přivezla je asistentka Obzoru. Vojta Konečný prakticky ihned zmizel v šatně, zatímco paní Kabátova se postavila doprostřed scény a mocným hlasem, vykovaným padesáti lety u divadla, zvolala do prázdného hlediště:

            „Pryč, psanci této země!“ A zmizela v portále.

            „Panebože, ona je zas ožralá,“ řekl Milan a otočil se na asistentku.

            „Cestou jsme museli zastavit na benzínce…,“ pokoušela se asistentka o chabou omluvu.

            „Ale běžte do prdele, vy krávo…,“ pronesl Milan polohlasem, ale přitom tak, aby byl slyšet. Následně odešel do šatny. Asistentka chtěla spustit humbuk, ale když si uvědomila, že by to nikam nevedlo, vykašlala se na to.

            „Ta stará bréca je zas nametená. Tos jí nemohl něco říct?“ tázal se Milan v šatně Vojty Konečného. Ten vůbec nereagoval a vyklidil pole tím, že odešel do sprchy. Milan se na sebe chvíli koukal do zrcadla, až nakonec nasupeně odkráčel do baru, kde si koupil dvojitou whisky.

            „Ti mladí dneska nemaj žádnou úctu,“ stěžoval si při placení hodně staré paní, která za barem pracovala.

            „Tu neměli nikdy, milý pane. Nemohl byste se mi podepsat?“

            „Kam?“

            „Do památníčku,“ řekla a vytáhla zažloutlý sešit. „Sem se mi podepisují všichni známí herci, kteří tady hráli, víte? Mám i podpis pana Miloše Kopeckého.“

            „Opravdu? Vy tady pracujete dlouho, že?“

            „Dlouho,“ potvrdila paní a schovala si památníček i s novým úlovkem.

            Milan se i s panákem vrátil do šatny a našel Vojtu, jak si opakuje text. Vypadalo to, že s Milanem odmítá mluvit.

            „Ty poslouchej, ty se se mnou nehodláš vůbec bavit, nebo co?“ nevydržel to Milan.

            Vojta zavrtěl hlavou. „Nehodlám.“

            „A můžeš mi říct proč?“

            „Nemůžu.“ Vojta vypadal neprůstřelně.

            „Tak si polib prdel, ty náne pitomý,“ uzavřel Milan a zmizel na záchodě s tím, že ho opustí až těsně před začátkem. To se mu ovšem nepovedlo, protože přibližně půl hodiny před prvním zvoněním se ozvalo zabušení na dveře.

            „Máte návštěvu,“ oznámil Vojta přes dveře.

            Byla to Miluna. Milan ani nestihl pozdravit a příval slov, kterým ho zasypala, byl zcela nezastavitelný. Trpělivě čekal, až se herečka uklidní, aby s ní mohl začít konverzovat.

            „Kolik vás přišlo?“ zeptal se, když konečně dostal příležitost.

            „Ještě nevím, kdo všechno dorazí. Ale viděla jsem Kamila a taky pár holek z kanclu, ale jinak fakt nevím,“ odpověděla rychle Miluna, aby si mohla nadhodit míček. „Tak co? Jsi nervózní?“ To byl jen předstupeň před finálním odpalem.

            „Nejsem. Proč?“

            „Ty to nevíš!?“ Miluna smečovala.

            „Co nevím?“

            „No, prosím tě, dávej si jako bacha,“ začala mluvit šeptem. „Kamil se dozvěděl, že si měl prcačku s Petrou.“

            Milan párkrát zamrkal. „Kdo je Petra?“

            „No ta pipinka mladá, dyť víš – jak sem chtěla do angažmá. S Kamilem sem chtěli oba.“

            „Jo tahle…,“ vzpomněl si konečně Milan. „A co jako? V čem je problém?“

            „No Kamil ví, žes ji prcal!“

            „To už si říkala. A co?“

            „No on s ní chodil! V té době s ní normálně chodil! Byla to jeho holka, chápeš?“

            Milan se upřímně rozesmál. „Ale copak? Bobánek se cítí zraněný na dušičce? No to přejde. Já bych to nehrotil, Miluno.“

            „Jak myslíš. Hele já jdu. Tak zlom vaz.“ Dala mu hubana a odkráčela. Milan se pak posadil ke stolku a začal si nasazovat paruku. Začátek představení se pomalu blížil a jeho tréma dosáhla bodu, kdy začínala být fyzicky zřejmá. Milan dorazil panáka a šel na jeviště. Opona byla zatažená, a tak mohl dírou sledovat publikum, které se pomalu usazovalo. Hned v druhé řadě si všiml Kamila, což ho dost udivilo, protože si pamatoval, že když chtěl rezervovat lístky, byly první řady beznadějně vyprodané. Ale Milan jen pokrčil rameny a hledal ostatní. Pousmál se, když našel Pavla a taky Jendu. Už se těšil, až se všichni sejdou v divadelním klubu a pořádně se spráskají. Ale to už na něj prskala inspektorka hlediště, že se bude začínat. Milan odešel do portálu a čekal, až začne hrát úvodní hudba. Po chvilce se vedle něj objevila paní Kabátová.

            „Doufám, že nejste příliš indisponovaná,“ neodpustil si. „Abychom vůbec dohráli…“

            A paní Kabátová mu zcela klidným hlasem odpověděla: „Až já to tady rozbalím, drahý kolego, tak se z toho všichni poserou.“

            A měla pravdu. Uběhlo ani ne patnáct minut a publikum bylo zcela konsternováno. Milan začal cítit, že ho Kabátová upozaďuje, a proto vytasil svou tajnou zbraň, kterou si schovával pro podobné příležitosti. Vždy, když se jeho postava dostala do presu událostí, jež se na ni valily, začal mistrně tikat levým okem a jemně šišlat. Obecenstvo se mohlo počůrat smíchy. Milan cítil, že toto bude jeho velký večer. A vrchol měl teprve přijít. Blížila se totiž scéna, kdy humor najednou zmizí a situace zvážní. A Milan měl dokonce v oku přichystanou slzičku! Dle jeho názoru – vrchol hereckého umění. A těsně před onou chvílí – před tím, než Milan obnažil svou hereckou duši, jen pár vteřin před objevením se oné slané kapičky, ve chvíli, kdy publikum bylo napnuté jak struna, tak přesně v té chvíli – se z druhé divácké řady ozvalo zcela zřetelným hlasem:

            „No to snad ne. On snad bude plakat, nebo co.“

            Milan byl vzteky bez sebe. Slzička se samozřejmě neobjevila a rytmus představení trošku zakolísal. Někteří diváci zasyčeli. Ale Milan pokračoval. Rozmáchl se k velikému gestu.

            „Jejda, jejda. Jaké mistrovství! Jaká gesta!“ Ironický komentář z druhé řady byl přesně tak hlasitý, aby jej slyšeli všichni, na jevišti i v hledišti. Milan střelil pohledem do publika. Kamil. Ve druhé řadě. Kyselý úsměv a svítivé, opilé oči čekající na další útok. Milanovi bylo jasné, že nemá šanci. Kdykoliv se potom během představení chystal rozehrát své umění, zaznělo z druhé řady ironické odfrknutí či posměšná poznámka týkající se jeho hereckého mistrovství. Nejhorší pro něj bylo vědomí, že představení nemá pauzu.

IX.

            „Dneska jste byl příšerný, kolego,“ oznámila mu Kabátova po děkovačce.

            Milan jen stiskl čelisti a zmizel v šatně. Tam už seděl Vojta Konečný s potutelným úsměvem.

            „Nejspíš ti to přišlo nesmírně vtipné, co?“

            „No to teda přišlo,“ odpověděl Vojta.

            „To proto, že nejsi divadelník a necítíš divadelní čest! Tohle byla podpásovka nejhrubšího zrna. Tomu zmetkovi nakopu prdel,“ soptil Milan.

            „Já myslím, že názory diváků musíme brát v potaz. I když jsou negativní.“

            „Jdi do hajzlu.“

            Milan byl natolik vytočený, že nebyl schopný se ani převléknout. Ruce se mu třepaly a hrozně se potil. Nakonec skončil ve sprše a nechal na sebe proudit studenou vodu.

            V divadelním klubu se objevil mnohem později, než předpokládal, příchod navíc vůbec neprobíhal podle jeho představ. Původně očekával, že se k němu všichni vrhnou a budou mu děkovat a gratulovat – ani jedno z toho se však nestalo. Místo toho akorát dělali, jako by jeho příchod nezaregistrovali. Milan věděl proč. Věděl, že byl dneska opravdu špatný, ale taky věděl, kdo za to může. Našel ho u jednoho ze stolů, před sebou měl půl litr piva. Kamil dělal, že ho nevidí. Ostatní u stolu se na Milana hezky usmáli a pokračovali v povídání.

            „Tak co, ty píčo blbá, jsi spokojený?“ Stůl zmlkl. Na tohle se ovšem nedalo nereagovat.

            „Mluvíš se mnou?“ zeptal se Kamil s hraným údivem a ironickým úsměvem.

            Milan se rozmáchl a zprava mu plesknul jednu pořádnou českou. Kamilova hlava pinkla o stůl a chvíli trvalo, než se sesbíral ze země. Když byl na nohou, skočil po Milanovi a začala mela. Oba chlapi funěli a tahali se za saka, ženské ječely a uskakovaly před rozlitými skleničkami. Nějaký pán se je pokusil rozdělit, ale dostal loktem do brady, šel k zemi a už se nezvedl. Chvíli to vypadalo na pat, ale pak se Milanovi podařilo vysmeknout a osvobodit ruce. Následoval direkt mezi Kamilovy oči. A pak druhý a třetí. Při každém se ozvalo tlumené křupnutí. Rvačka skončila. Kluci se na sebe ještě chvilku koukali, a pak se Kamil vydal na záchod. Omdlel na chodbě. Milan se postavil k baru a objednal si panáka.

            Miluna vycítila okamžik, kdy může začít ječet, a pustila se do toho:

            „Kamil omdlel! Kamil na chodbě omdlel!!“

            Všichni začali zmateně pobíhat, některé subrety začaly hrát pláč a většina mužů se významně mračila a vysvětlovala svým ženským polovičkám, že kdyby si někdo něco podobného zkusil na ně, dali by takové osobě co proto…

            Následující hodinu se všichni nebavili o ničem jiném. Kamil se po nějaké době vzpamatoval a vrátil se ze záchodu. Společnost se fakticky rozdělila na dvě poloviny. Jedni ho uznale poplácávali po ramenou, druzí jen zhnuseně vrtěli hlavami a vynášeli rychlé soudy. Zejména pan inspicient Janál byl obzvláště radikální:

            „Vyhazov! Vyhazov z divadla!“ vykřikoval a máchal rukama jako Hitler.

            Miluna pobíhala od jednoho člověka k druhému a s každým prohodila pár slov. Dělala si přehled o postoji a názorech každého. Vystačí jí to na příští měsíc pro jakoukoliv konverzaci, kterou s kýmkoliv povede.

            Jendovi přišla celá situace nesmírně komická, nicméně i on musel rezignovat na svůj stoický klid, když začal Kamil s rozbitým nosem v jednu chvíli řvát, že kdo se baví s Milanem, je čurák. Jenda oponoval, že se bude bavit s kým chce a že čuráci jsou všichni ostatní.

            Milan nakonec odešel mezi prvními. Byl v hotelovém pokoji, ležel na posteli a kouřil. Dalo by se říct, že byl v podstatě spokojený. Nakonec se z celé situace vyklubal veliký večer, v což ani nedoufal. Chvíli přemýšlel, co a jak, a nakonec usoudil, že usnout by byla veliká škoda. A tak na sebe hodil sako a vydal se do hotelového baru s náramnou chutí se opít. Opíjel se poctivě a dlouho. Posléze se mu povedlo okouzlit nějakou účetní, která řešila krizi středního věku.

            Ráno bylo nechutné. Účetní stále ležela vedle něj a s rozmazaným make-upem vypadala odpudivě. Milan s ní zatřásl a řekl jí, ať vypadne, což dotyčná beze slova udělala. Chvíli jí sice trvalo, než se zmátožila a oblékla, ale když byla konečně pryč, šel se Milan v klidu vyzvracet. Bylo mu hrozně zle. Navíc získával pocit, že jeho současný stav není zapříčiněn pouze alkoholem, ale psychoanalyticky usoudil, že blbě mu je i ze sebe samotného. Pro jistotu se rozhodl, že o sobě nebude dál uvažovat a raději se půjde nasnídat.

            V restauraci si uvědomil, že ze snídaně se stal prakticky oběd, neboť bylo těsně před dvanáctou. Ani nedojedl a vrátil se na pokoj, aby si mohl zabalit věci. Moc jich neměl. Kolem jedné hodiny už svištěl po dálnici směr Praha.

X.

            NIKL ALIAS DR. ROMAN JE MLÁTIČKA. Palcový titulek v nejčtenějším bulvárním deníku Plesk byl nepřehlédnutelný. Milan si ho poprvé všiml, když si plátek vzal s sebou na záchod s vidinou vykonání nutné potřeby, na kterou ale okamžitě zapomněl. Na titulní straně nalezl svou fotku ze seriálu a taky fotku Kamila se zafačovaným obličejem. „ZMLÁTIL MĚ!“ Skvělo se pod fotografií. Následoval samotný článek. Kromě zevrubného popisu události v něm našel i vyjádření „známých z hercova okolí“, kteří tvrdili, že Milan je v podstatě egomaniak, jenž nesnese kritiku. Sotva tato slova dočetl, začal zvonit telefon. Milan jej zvedl, protože věděl, kdo volá.

            Přibližně za hodinu se ozval zvonek u dveří. Milan otevřel a vpustil k sobě domů redaktorku Plesku i s fotografem, který tak mohl během deseti minut zaznamenat Milanův obličej, jenž byl značně upraven líčidly – vytvořil si takové monokly a podlitiny, za které by se nestyděl ani Rocky Balboa. Líčit se Milan opravdu uměl. Během focení vše rovněž uváděl na pravou míru.

            „Víte,“ hovořil, „herci jsou velmi závistiví. A někteří zkrátka neunesou, když se daří někomu jinému. A navíc, když takový herec ví, že je bez talentu a že se musí každý den setkávat a pracovat s mnohem schopnějšími kolegy, nakonec to neunese a musí svůj vztek nějak ventilovat. A přesně toto se stalo mému bývalému kolegovi Kamilovi. On prostě ví, že je špatný. A protože je to alkoholik, neudržel se a napadl mě. Ale já mu odpouštím. Každý přece děláme chyby.“

            Redaktorka si vše zaznamenala a domluvili se, že pokud by aféra měla pokračovat a prodejnost Plesku díky ní poroste, dostane Milan určitou částku peněz.

            „V tom případě tam ještě napište,“ řekl Milan, „že je mi nesmírně líto, že se Kamil není schopen smířit se svou homosexualitou.“

            Odpoledne se Milan ve studiu, kde se natáčel seriál Právníci, dozvěděl novinu, která ho velmi potěšila. Zatím to nebylo oficiální, ale podle všeho by mohl obdržet televizní cenu JáJá pro nejoblíbenějšího herce televizní obrazovky, a zároveň byl nominován i v kategorii televizní objev roku. Jeho hodnota pro Plesk díky tomu samozřejmě stoupla. A taky se budou brzy podepisovat smlouvy na další pokračování Právníků, což – sečteno podtrženo – Milana nesmírně potěšilo. Vypadalo to, že ho nic nemůže vyvézt z dobré nálady, dokud mu nezavolal jeho bratr.

            „Co chceš?“

            „Ahoj. Jak se vede?“

            „Dobře,“ odsekl Milan. „Co chceš?“

            „Budeme zítra s Jarkou v Praze. Říkali jsme si, že bysme se mohli vidět.“

            „Zítra nemám vůbec čas.“

            „Aha… Anebo na mamčiných narozeninách třeba…“

            „Hele musím končit.“ Cvak.

            Milan zavěsil a mobil položil na líčící stolek.

            „Kdo to byl?“ zeptala se maskérka.

            „Nikdo.“

            Než se začala točit Milanova scéna, neměl co dělat, a tak se začal šťourat ve scénáři. Příliš často si takto dlouhou chvíli nekrátil, ale za současného rozpoložení mu to přišlo tak nějak ku prospěchu věci. Začal totiž v duchu přepisovat text. Najednou získal dojem, že jeho postava je poněkud plochá. Zašel proto za hlavní scenáristkou.

            „Moje postava je poněkud plochá.“

            Scenáristka ho chvíli pozorovala a zjišťovala, zda jde o ironii. Když zklamaně zjistila, že nikoli, řekla:

            „Ano. Točíme totiž nekonečný seriál. Všechny postavy jsou ploché.“

            „Ale ta moje by nemusela.“

            „Nemusela. Ale to bysme nemohli chrlit jeden díl denně. Ale protože my chrlíme jeden díl denně, jedná se o výrobu, ne o proces. Chápete? Umění na jedné straně, průmysl na druhé.“

            Milan chvíli mlčel. Vypadalo to, že přemýšlí. Pak řekl:

            „Tomu rozumím. Ale ten, kdo v konečném důsledku tvoří postavu, jsem já. Možná by pomohlo, kdybych si ji občas přizpůsobil.“

            „Jak přizpůsobil?“

            „No třeba že bych občas zvýšil hlas. V nějaké scéně.“

            Scenáristka vydechla. „Ano. Zvyšte občas hlas. To bude skvělé.“

XI.

            Kamil seděl na gauči ve svém bytě. Od onoho večera, kdy mu dal Milan facku, se téměř nikde neukazoval. Teď ale stál nad rozmlácenou televizí, ze které se ještě kouřilo. Z rozmláceného mobilu se pro změnu nekouřilo. Televizi Kamil rozbil proto, že v ní spatřil Milana. To je koneckonců pochopitelné. Naproti tomu telefonem praštil o podlahu poté, co mu volal jeho vyděšený otec a tázal se, zda „…je pravda, že jsi buzerant a proč si to nikomu neřekl?“

            Stav Kamilova vzteku začal dosahovat enormní výše. Navíc musel do divadla, kam se mu vůbec nechtělo. Když na to přišlo, všichni herci samozřejmě tvrdili, že Plesk nečtou. Plesk přece nečte nikdo v republice. Ale stejně mu bylo jasné, že to všichni budou vědět.

            A taky že věděli. Tedy až na Jendu, který Plesk opravdu nečetl. Ten četl jenom Sport, což je ovšem prašť jako uhoď. Ve výsledku – když Kamil před začátkem zkoušky vstoupil na jeviště, všichni měli ve tváři soustrastný výraz. Ale dělali jakoby nic a zkoušelo se. Kamilovi to moc nešlo. Pak byla pauza a Kamil všem řekl, jak to je – že si to Milan prostě vymyslel a že se rozhodně nemusí smiřovat se svou homosexualitou, protože je zcela jistě hetero. A tak to vypuklo.

            „Skandál!“ ječela Miluna a chtěla volat právníky.

            „Normálně mu rozbijem držku,“ navrhoval Pavel.

            „O co jde?“ ptal se Jenda.

            Ale Kamil nikoho z nich neposlouchal. Ten už měl svůj plán promyšlený. Hned po zkoušce sedl na autobus a vyrazil na druhý konec republiky.

            Petra (ano, ta, co chtěla s Kamilem do angažmá a měli se brát) měla ten den představení. Hráli dramatizaci Anny Kareniny a Petra hrála titulní roli. Byla skvělá. Diváci ji milovali a kritici spokojeně brumlali a pokyvovali hlavami. Petra byla ráda, že nakonec zakotvila v tomto průmyslovém městě se skvělými divadly. A stejně tak byla ráda, když ten večer spatřila Kamila v divadelním klubu. Nadšeně si k němu přisedla.

            „Ježííš čááááu,“ přivítala ho. „Co ty tu? Byl ses kouknout?“

            „Nebyl.“

            „Aha… A tak jak? Jste tu s divadlem?“

            „Ty kundo zasraná.“

            Ticho. Nikoliv trapné, ale zaražené.

            Kamil pokračoval: „Doufám, že sis to užila!“

            Petra se chvilku mračila. „Hele, teď ti dost dobře nerozumím.“

            „Ty si kvůli tomu divadlu schopná všeho, že?“

            Petra se stále mračila a dívala se na Kamila více než nechápavě.

            „Ty se prostě vychrápeš s každým, kdo ti něco naslibuje, co?“

            „Aha…,“ Petra už chápala. „A tos jako přijel, abys mi to vyčítal? Po dvou letech?“

            „Jo, přesně tak. Jenom jsem chtěl, abys to slyšela. Aby ti někdo pěkně nahlas a do očí řekl, že jsi kurva. Takže,“ Kamil se postavil a nahnul se přes stůl, „jsi kurva!“

            Chvilinku bylo ticho. Pak se Petra uchechtla. Pak znovu. A pak dostala zcela regulérní záchvat smíchu. Smála se ještě když vstávala, smála se, když si u baru objednávala pivo a smála se, i když si sedala ke svým kolegům k vedlejšímu stolu. Když Kamil odcházel z klubu, ještě pořád se smála. A když seděl v nočním autobusu a vracel se domů, pořád slyšel, jak se mu směje.

            Nakonec se přistihl, jak sedí doma a bulí. Normálně řval vzteky. Pak se zcela logicky rozhodl, že se půjde do klubu opít.

            „Ty si to všechno moc bereš, víš. Kdyby se mně stalo to samé, tak…“

            „Ty vole Miluno, drž hubu,“ Kamil opravdu neměl chuť poslouchat její názor na stav věcí, do kterých jí nic není. Dalo by se říct, že konečně vyrostl.

            „Proč jsi takový? Nejsi to ty,“ konstatovala terapeuticky Miluna.

            Kamil nereagoval.

            „Jo jo,“ pokračovala Miluna, „takový jsi nebýval.“

            Kamil ji sledoval a rozhodoval se, zda něco řekne, nebo bude raději zticha. Ale nakonec mu to nedalo:

            „Ty Miluno, řekni mi, proč se nestaráš sama o sebe? Mám takový dojem, že by ti to určitě prospělo.“

            „Jako jak?“

            „Jako tak, že tím, jak se neustále staráš o ostatní a jak ti neustále na všech strašně záleží, tak ti kurva trošku uniká, že jsi všem úplně u prdele a že nikdo není na tvoje názory a pomoc vůbec zvědavý. Tak se už do prdele přestaň starat o moje problémy a raději se soustřeď na svůj problém s chlastem.“

            Bylo ticho. Ale jenom chvilinku.

            „Já nemám problém s alkoholem.“

            „Samozřejmě, že ne. V tomhle divadle přece nikdo nemá problém s alkoholem.“

            „Ale já zas tak moc nepiju.“

            „Ne? Ty si vlastně dáš jenom pár panáků, že? Každý den.“

            „Ne, to není pravda.“

            „No tak není. Hlavně už sklapni.“

            Milunka by možná i byla zticha, ale člověk má tu hloupou vlastnost, že když jej někdo postaví před holý fakt, který se mu nezamlouvá, má potřebu se z toho vykecat. Stejně tak činila i Miluna.

            „Tak jako jo, já se občas napiju, ale zas to nejsou nějaké velké objemy… jako toho alkoholu. Jsou tu lidi, kteří toho vypijou víc. A když piju, tak na rozdíl od některých pořád vím, co dělám a co povídám. A hlavně, já piju spíš víno, a to není alkohol.“

            Kamil se zvedl a odešel.

            „No jasně! Tímhle to vyřešíš,“ volala za ním Miluna. „Když je problém, tak od něj odejdeš.“ Ale Kamil už ji neslyšel, a tak Miluna zůstala u stolu sama. Podívala se na obsluhu.

            „Přines mi ještě jednu vodku.“

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

XII.

            Nastal den velkého přímého přenosu, slavnostního předávání diváckých cen JáJá. Byl to den, kdy Milan vystoupá na vrchol své herecké kariéry. Jenže on měl zatím hlavu v záchodové míse a zvracel. Ještě včera večer si říkal, že se nesmí moc opít, ale nepovedlo se. Ale na druhou stranu věděl, že je teprve ráno a že do večera času dost. A tak střídavě zvracel a usmíval se.

            Když pak seděl na gauči a popíjel pomerančový džus, zazvonil telefon.

            „No nazdáár,“ ozval se ve sluchátku ječivý hlas.

            „Čau Miluno. Co je?“

            „Hele napadlo mě, že bych dneska přijela do Prahy. Na ten večer, víš?“

            „Aha.“

            „Jako držet palečky. Musím podpořit, ne?“

            „No.“

            „Nebudeš mít náhodou nějaký lístek? Nebo jak to tam funguje?“

            „No jako… asi jo. Mám vlastně dva lístky. A ty pojedeš sama?“

            „No jo. Ostatní nemohli. Ale tak to by nebyl problém. Mně by nevadilo, že bych byla sama.“

            „No dobře no. Víš, kde bydlím?“

            „Ne.“

            Milan jí vysvětlil, jak se k němu dostane od Hlavního nádraží, s tím, že dorazí k němu a pak půjdou na předávání cen JáJá spolu.

            Po telefonátu si šel Milan ještě na chvíli lehnout.

            Probudil ho až zvonek. Tiše si zanadával a nechápavě se podíval na hodinky. Spal sedm hodin. To už mu myšlenky nestačily a potřeboval slyšet svůj hlas. „Kurva,“ řekl. Pak otevřel dveře. Miluna vpochodovala dovnitř i s kufrem a Milan se skoro lekl, že se k němu stěhuje.

            „Fuj tam je hic. Ještěže bydlíš v přízemí.“

            „No jo.“ Milan zavřel dveře a doprovodil Milunu do obýváku.

            „Kde máš koupelnu?“

            Milan ji nasměroval a herečka zmizela uvnitř i s kufrem. Když se za půl hodiny objevila, měla na sobě krásné večerní šaty, ve kterých Milan poznal kostým z jedné hry, jež měla před rokem derniéru.

            „Hezké šaty,“ řekl.

            „Dík. Však taky stály hafo peněz.“

            „No jo. Ale ty boty k nim moc nesedí.“

            „Na boty seru. A co ty?“

            „Co?“

            „Jdeš jenom v trenkách?“

            „Ale prd.“

            Milan odešel do ložnice, otevřel skříň a vyndal svůj nový smoking, který si pro dnešní příležitost nechal ušít na míru. Když si ho oblékl, vypadal vskutku luxusně.

            „No to mě poser,“ ohodnotila Milana a několik vteřin si ho prohlížela. „Vypadáš jako Sandokan v obleku.“

            „No. Ale sluší mi to, ne?“

            „Jo sluší. Tak co? Kdy vyrazíme?“

            „Ještě máme chvilku. Dáme si panáka?“

            „Už? Ale vlastně proč ne.“

            Milan otevřel bar a vyndal skotskou, kterou následně rozlil do dvou skleniček. Přiťukli si. A Milunka spustila. Povyprávěla mu všechny novinky z divadla, všechny zážitky, které prožila, i ty, které prožil někdo jiný, a navrch přidala pár historek, které neprožil vůbec nikdo. Milan to vše trpělivě poslouchal a pokyvoval hlavou. Když konečně skončila, zeptala se:

            „No a co ty?“

            A tak začal Milan. Na rozdíl od Miluny vyprávěl pouze historky, které se staly, ale pro změnu si je trošku přibarvoval. Respektive si v nich přibarvoval svoji roli. Historky, ve kterých se sám nevyskytoval, nevyprávěl vůbec. Nakonec doba postoupila a byl čas vyrazit.

            Milan měl objednaný taxík, který je dopravil přímo na místo konání slavnostního večera. Tam se rozdělili, protože Milan musel do zákulisí. A tak Milunka zůstala osamocena. Ale jí to nevadilo. Zcela přirozeně splynula s davem a nechala se okouzlovat pozlátkem falešné výjimečnosti a hvězdným prachem, který tam všude kolem poletoval. Byl tam každý, co něco znamenal. Tedy – každý, co si o sobě myslel, že něco znamená. V sále byla spousta kamer, a tak se samozřejmě všichni chovali zcela přirozeně. Do začátku předávání a spuštění přímého přenosu zbývala přibližně půl hodina, a tak Miluna zakotvila u baru. Tam stihla vypít tři panáky vodky. Když to konečně vypuklo, vpotácela se do sálu a zaujala své místo. Okolní tvary se jí příjemně slily do jedné barevné šmouhy, a tak jí na tváři neustále hrál úsměv.

            Kategorie, které ji nezajímaly – tedy všechny kromě té, kde byl nominovaný Milan – poslouchala tak na půl ucha a hlídala se, aby neusnula. A pak to přišlo.

            Moderátorská dvojice (blondýna a krasavec) vyhlásila kategorii o nejoblíbenějšího herce televizních obrazovek a Miluna se podvědomě narovnala. Krasavec ještě chvilku vtipkoval a pak blondýna vyslovila jméno… Milan Nikl. Ozval se potlesk a jedno povzbudivé písknutí – samozřejmě, že od Milunky. Milan se postavil, zamířil k pódiu a vyšplhal se k moderátorům. Cenu, která měla nejspíše znázorňovat benátskou masku, ale každý v ní viděl stanový kolík, mu předal jakýsi country zpěvák. Milan mu srdečně poděkoval, a nakonec se zastavil před mikrofonem.

            „Tak,“ začal, „co na to říci? Když někdo ohodnotí schopnosti člověka a navíc, když toto učiní samotní diváci svým hlasováním, pak je úplně jedno, za co to člověk dostal. A když to dostane herec, který, ehm, který, miluje divadlo. A kterému to divadlo dalo možnost prokázat talent, a navíc tento talent rozvíjet. A umožnilo mu nakonec prorazit do televizních obrazovek a vnést tam jistou dávku, ehm, novosti a revolučního přístupu k televiznímu herectví, tak pak, tak potom, je to příjemné, na duši…

            „A na uši!“ pokusila se blondýna o vtip.

            „Jo, tam taky…“ Pauza. „Chtěl bych poděkovat režisérovi a taky scenáristkám a v neposlední řadě také vedení televize, že seriál nezrušilo.“

            V sále se ozval smích a Milan se vrátil na své místo.

            Moderátorská dvojice vyhlásila další kategorii. Televizní objev roku. Krasavec otevřel obálku a vyslovil jméno…

            Milan Nikl.

            Double! Má double! Tentokrát už se Milan na podium vyloženě vznesl. Přistál uprostřed a nějaká vyhaslá superstar mu předala další skleněnou cenu. Milan zamířil k mikrofonu a napodruhé oblažil diváky svým projevem.

            „Co na to říct? Snad jen, že talent se nezapře. Talent je něco, co v člověku prostě přetrvává. Co v člověku dřímá, co se dere ven a co chce prorazit na povrch a explodovat v podobě skvělého hereckého výkonu. Jsem opravdu rád, že právě já mám takový talent. Že právě já jsem tu šanci dostal a že právě já jsem tu šanci využil a že můžu být dvojnásobným držitelem ceny JáJá. Protože jak říkával Alexandr Dubček – štěstí přeje připraveným.“

            Lidi v sále se rozesmáli, protože si mysleli, že Milan řekl vtip. Ten mezitím seběhl zpět na své místo a zhluboka vydechl. Miluna o mnoho řad za ním taktéž zhluboka vydechla. A zeptala se sama sebe, proč vlastně s Milanem nikdy nespala. Slíbila si, že dnes to napraví.

XIII.

Když slavnostní předávání skončilo, čekal vyvolené opulentní raut. A Milan věděl, že právě teď je na vrcholu. Právě v tento okamžik.

Všechny kamery byly namířeny na něj. Lidé, které v životě neviděl, mu tleskali a gratulovali. Usmívali se. Viděl stovky krásných, upřímných, zářivě bílých úsměvů. A všechny patřily jemu.

            Dojmy, jaké v tu chvíli prožíval, byly nepopsatelné. Pocitově rostl do nezměrné výše, až se mu zdálo, že hlavou prorazí strop a následně zhlédne na Prahu z veliké výšky a bude kynout davům. Milan zavřel oči…

Viděl sám sebe jako obra rozkročeného nad Vltavou. Viděl ječící lidi shromážděné kolem jeho nohou. Viděl, jak mávají vlajkami, a slyšel, jak skandují jeho jméno. Milanova hruď se nafoukla a jeho zrak obhlédl celé město. Dokázal vše, co si přál. Už nebylo kam jít, kam směřovat. Celý sál, celé město, celý svět se mu klaněl. Jemu! Milanu Niklovi – herci, který ukázal, v čem spočívá opravdový talent. Člověku, jehož břitký humor a ostrovtip uváděl všechny v úžas. Náhle začínal chápat, že toto je teprve začátek. Teprve teď doopravdy vykročí! A bude překonávat všechny překážky osudu, aby jeho cesta nakonec spočinula na piedestalu nesmrtelnosti.

            Na Milanově tváři se objevil sotva znatelný úsměv. Bylo mu jasné, že pro svou velkolepou cestu musí najít nový cíl. 

A jak tak stál s hlavou v oblacích, jeho zrak spočinul na osvětlené siluetě pražského hradu. V tu chvíli byl Milanovi jeho další cíl zcela jasný…

Tags