Druhá část novely o opravdu špatném herci.
Vyšlo i knižně, tak pokud byste rádi četli ve fyzické podobě na starém dobrém papíru, můžete zapátrat zde: Herec k nepřežití – Albert Čuba (2020, brožovaná) od 163 Kč – Zbozi.cz
A pokud chcete výtisk i s podpisem tak zde: Albert Čuba: Herec k nepřežití (s autogramem) – Eshop Divadlo Mír | Tři Tygři (divadlomir.cz
Redakce: Vasilios Chaleplis
DRUHÉ DĚJSTVÍ
V.
„A nakonec mi dovolte poslední otázku – jak se herec z oblastního divadla dostane do televizního seriálu?“
Milan se pousmál. Seděl ve vysílacím studiu. Před mikrofonem. V ranní show. „To víte…, musíte jít tomu štěstíčku naproti a pak už si jen zopakovat slova Napoleonova – kostky jsou vrženy.“
Moderátor se zarazil, zavzpomínal na hodiny dějepisu, ale s ohledem načas se rozhodl pokračovat. „Aha… tak… vážení posluchači, dnešním hostem byl Milan Nikl alias doktor Roman ze seriálu Právníci. Zítra se můžete těšit na Petru Olkovou – vaši oblíbenou komisařku Janu z detektivního seriálu Útvar zvláštního vyšetřování. Hezký zbytek večera.“ Červené světlo zhaslo a ze sluchátek se ozval Karel Gott. Milan ještě nějakou dobu poslouchal jeho hit Kakaová, až nakonec nevydržel volání nikotinu a stejně jako moderátor odešel na malý balkonek, ze kterého bylo vidět do vnitrobloku. Chvíli tam tak stáli a koukali na sebe. Nakonec se to ticho rozhodl prolomit Milan.
„Celkem fajn práce, ta spíkrovina. Kolik si tak vyděláte?“
„Čtyřicet osm tisíc.“
Milan nadzdvihnul obočí. Rychlost a samozřejmost moderátorovy odpovědi ho překvapila. „Slušné. To je celkem slušné. Moc těžká práce to není, co?“
„Není,“ odpověděl moderátor. „Žvatláte do mikrofonu kraviny a sem tam pozvete nějakýho hosta. Pak ty kraviny žvatlají dva. No a pajcka čistýho je doma. Snadný prachy. Co v telině? Tam je to taky slušný, ne? Kolik máte za díl?“
Milan se trochu zavrtěl. O jeho honoráři se mu moc vykládat nechtělo. „Víte co, tam je to trošku jinak. My jsme placeni za natáčecí den. Ale teď jsem si uvědomil, že mám za chvíli zkoušku. Tak já půjdu. Peníze mi dají dole?“
„Jo.“
„Tak dík.“ Milan típnul marlborku, hodil ji přes zábradlí a odešel.
Na ulici se na chvíli zastavil a promýšlel, co dál. Moderátorovi lhal. Zkoušku v divadle měl až za dvě hodiny. A tak se rozhodl, že zajde tam, kam začal chodit docela pravidelně, a sice do Slavie… Ano, je to tak. Milan byl pravidelný návštěvník kavárny Slavia. A to zcela cíleně, protože si kdysi přečetl, že tam v dobách největší slávy chodili Oldřich Nový i Miroslav Donutil. A protože Milan právě prožíval dobu své největší slávy, chodil tam taky. Hrál v divácky úspěšném seriálu a konečně dostal velkou roli v divadle. Konkrétně v bláznivé komedii, kterou zkoušel pro divadelní společnost Obzor, jež se věnovala produkci zájezdových představení, ve kterých hrají známé tváře z televize – aby se každý mohl přesvědčit, že ti lidé opravdu žijí, že jsou skuteční. Jeho role se jmenovala „Lord Cornwall“ a jednalo se o komedii klasického střihu s několika záměnami. Milan byl úplně natěšený, až pojedou hrát do té díry, ze které se mu povedlo vyhrabat. A až ho uvidí jeho bývalí kolegové z divadla.
Milan totiž dal ve svém domovském divadle výpověď. Jednou přišel za uměleckým šéfem a oznámil mu:
„K prvnímu lednu končím.“
„Co?“
„K prvnímu lednu končím. Dávám výpověď.“
„To mi jako kurva řekneš jen tak? Uprostřed sezóny?“
Uměleckého šéfa jsme si vlastně ještě nepředstavili. Byl těsně před sedmdesátkou, jmenoval se Marcel, byl na své poslední štaci a permanentně naštvaný. Nejspíš kvůli tomu, že v divadelní branži nikdy nic pořádného nedokázal a věděl to. Jeho neustálá vytočenost se projevovala tím, že mluvil strašně sprostě.
„To sis jako do piče nemohl vzpomenout dřív, kurva? Proč si to sakra neřek dřív?“
„Však ti to taky říkám dva měsíce dopředu, abyste se s tím mohli vypořádat.“
„Běž do hajzlu. To mě nebaví tohle. Kurva Milan, tohle nemůžeš dělat. Dyť už je obsazení, zas to budu muset celé předělávat. Se na to vyseru… A co že tak najednou?“ divil se šéf.
„Našel jsem práci v Praze. Budu točit seriál.“
„Pane bože, ty lezeš do těch sraček? Vůni peněz nešlo odolat, co?“
Milan dělal, že to přeslechl. „Představení samozřejmě budu dohrávat.“
„Ne, Milane, nebudeš dohrávat. Jebu na to. Tvoje role někdo přezkouší. Tak fajn, beru tvé rozhodnutí na vědomí. Ještě něco?“
„Nic.“
A tak Milan odešel. Téměř až odletěl. Ano, bylo mu najednou tak lehko, že měl pocit, že se vznáší. To, že něco takového udělal – že se vůbec k něčemu takovému odhodlal – není samozřejmě samo sebou. Milan totiž tehdy na těch kamerových zkouškách uspěl. Ale jak… Když předstoupil před vedoucího castingu a dalších asi pět lidí, byl vyzván: „Tak pane Nikl, něčím nás zaujměte.“
A Milan tehdy pronesl větu, na kterou se v branži ještě dlouho vzpomínalo. Řekl: „Myslím si, že jsem celkem dobrý herec, ale především – budu točit za jakýkoliv honorář. Klidně za pětistovku za natáčecí den. Je mi to jedno.“
Asi tak pět vteřin bylo ticho, a pak se ozval producent: „Fajn. Bereme vás. Tady slečna s vámi projedná detaily.“ A ukázal na mladou obrýlenou blondýnku, která ještě stále nestačila zavřít ústa. Milanovi se slečna velmi líbila, a tak se na ni pokusil zapůsobit. Tou dobou byl ale víc jak čtyřiadvacet hodin bez kapky alkoholu a pomalu se to začalo projevovat. Slečna si díky tomu myslela, že je Milan poněkud sociálně omezený a dost dobře nechápala, jak si s hraním v seriálu poradí.
Termíny natáčení, které Milanovi předložila, byly dost vražedné a Milanovi došlo, že bude muset vrátit roli v divadle a nebude moci pokračovat ve zkoušení. Ne, že by mu to nějak extrémně vadilo, cítil šanci, která se už nemusí nikdy opakovat a hodlal ji využít, ať to stojí, co to stojí.
Když potom vycházel z budovy, kde kamerovky probíhaly, zhluboka se nadechl pražského vzduchu a na tváři se mu rozlil úsměv naprosto spokojeného člověka. Zamířil do baru.
To bylo před téměř šesti měsíci. Teď seděl ve Slavii, pochutnával si na kachničce a užíval si, jak se po něm lidé ohlížejí. Ne, že by jich bylo nějak hodně, ale i ta trocha Milanovi stačila. Stále se nemohl zbavit pocitu naprosté spokojenosti sám se sebou. Stalo se totiž to, co si předem naplánoval. Předpokládal, že když se začne pravidelně objevovat v televizi, přijdou další kšefty. A povedlo se. Už natočil reklamy na prací prášek a na zubní kartáček. Také si zahrál jednu z hlavních rolí v pátém pokračování filmu Šutrákov. A peníze se jen hrnuly. Kdyby byl věřící, možná by děkoval Bohu, ale Milan byl natolik přesvědčen o své výjimečnosti, že ho něco takového ani nenapadlo. Seděl u okna a stále se přemáhal, aby se nedíval na budovu Národního divadla. Ale byl slabý. Věděl to. Jeho pohled tam stejně nakonec vždycky zabloudil. A pokaždé viděl sám sebe, jak z té majestátní budovy vychází a zevnitř ještě doznívá bouřlivý potlesk.
Dojedl kachničku, dopil tullamorku a vydal se na zkoušku divadelní společnosti Obzor.
VI.
„Už jste to slyšeli? Milan přijede večer na premiéru,“ řekl Jenda osazenstvu v kuřárně divadla. Místnost se ponořila do zaraženého a nervózního ticha. Skoro by se dalo říct naštvaného ticha. Viselo ve vzduchu a převalovalo se mezi hlavami sedících herců spolu s cigaretovým dýmem. Všichni tak nějak tušili, že by se něco takového nemělo dít – že by se ta nasranost neměla projevovat, protože je přece úplně normální, že se občas některému kolegovi podaří prorazit. V minulosti se to také mnohokrát stalo. Jenomže všichni věděli, že Milan je poněkud jiný případ. S mírou Milanova talentu je to totiž všelijaké, jenom ne jednoznačné. Nikdo si nemyslel, že je vyloženě špatný herec, to ne. Zároveň však věděli, že velké role nikdy hrát nebude. Herci vždycky vytuší, kdo na to tak úplně nemá. A jeho bývalí kolegové z divadla si občas neodpustili, aby tuto skutečnost Milanovi jemně nenaznačili. Milan to samozřejmě přehlížel anebo dělal, že nic neslyší. Ale slyšel to vždycky velmi dobře. Zpočátku ho to i trápilo a občas dokonce míval takový podivný záchvat, kdy si říkal, že na sobě začne pracovat. Třeba ho napadlo, že bude chodit do posilovny, aby získal alespoň vizuální výhodu, ale nikdy mu to dlouho nevydrželo. A dvojsmyslné narážky stále přicházely… Postupem času se smutek proměnil v zapšklost a pak už v Milanovi jen kvasil vztek a touha po pomstě. A ta byla náhle na dosah.
Milan najednou nebyl členem souboru, byla z něj seriálová hvězda. Rozdával rozhovory všude, kde se dalo – v rádiích, do Plesku pro ženy… A bylo zcela jasné, že si nenechá ujít příležitost, aby mohl všem vrátit posměšky, které za ta dlouhá léta vyslechl. A všichni to tak nějak tušili. Proto se opravdu málokdo těšil na dnešní slavnostní premiéru, kdy měli předvést výsledek své usilovné práce. A tato chvíle měla nastat velmi brzy.
Milan se na ten den těšil jako malé dítě na Ježíška. Ráno skoro nemohl dospat a cestu z Prahy absolvoval s úsměvem od ucha k uchu. Když konečně stanul před svým bývalým působištěm, chvíli se na něj díval a pomalu, skoro neznatelně pokyvoval hlavou. Pak se vydal dovnitř. Ale nikoliv zadním vchodem pro zaměstnance, jak by klidně mohl, ale hlavním vchodem, spolu s diváky. Když ho diváci poznávali a chtěli se s ním vyfotit, dělalo mu to strašně dobře. Schválně si udělal tři kolečka po vestibulu divadla, aby o jeho přítomnosti vědělo co nejvíce lidí. Teprve pak se Milan konečně vydal do zákulisí za svými bývalými kolegy.
Vstoupil do své staré šatny, kde našel Jendu, jak sedí u zrcadla nad otevřeným textem.
„Tě pic, vole,“ pozdravil Milan s úsměvem od ucha k uchu.
A Jenda mu taktéž s úsměvem od ucha k ucha odpověděl: „No nazdar, ty primadono, že sis na nás, na lůzu, vzpomněl.“
„Na vás zapomenout nejde, kamaráde. Tak zlom vaz, vole.“
„Čert tě vem. Zdržíš se pak?“
„Jasně. Musíme pokecat, ne?“
„Si piš. Tak zatím.“
„Zatím.“
Jenda totiž jako jeden z mála v divadle neměl absolutně žádný problém s tím, že se Milan stal známým. Bylo mu to upřímně fuk, takže se s ním bavil úplně stejně jako v minulosti. Ne jako Pavel, kterého Milan našel ve vedlejší šatně.
„Ále, návrat ztraceného syna?“ Pavel byl dobrý herec a snažil se zahrát žoviálnost, ale protentokrát selhal na celé čáře. Milan ho s mírným úsměvem pozoroval a pak smečoval.
„Jo, jo. Hele fakt škoda, že tě tehdy na ty kamerovky taky nepozvali. Ty by ses k nám do toho seriálu opravdu hodil…“
„Jo, škoda.“
Chvíle trapného ticha…
„No nic, tak zlom vaz, vole,“ dodal Milan a opustil šatnu.
Pavel se posadil před zrcadlo a pokračoval v líčení. Musel přidat trochu pudru, protože v obličeji celý zrudnul.
Milan nakonec prošel celé zákulisí a s každým se pozdravil. Byl příjemný a v dobré náladě. Ostatní se taky snažili být příjemní, nicméně nadcházející tréma a nervozita z Milana udělaly své. Milan se pak naprosto spokojený vrátil do vestibulu, odkud s prvním zvoněním odešel do sálu a posadil se do čtvrté řady. Tam se pokoušel rozpomenout, kdy vlastně naposledy v tomto divadle seděl mezi diváky. Od jisté doby totiž přestal navštěvovat představení, ve kterých nehrál. Za začátku kariéry se snažil chodit na všechno, protože měl pocit, že to obohatí jeho herecký um. Opravdu tomu věřil. A když se mu stále nedostávalo větších rolí, použil to jako argument v hádce s tehdejším uměleckým šéfem. Domníval se totiž, že samotný fakt, že navštěvuje představení, ve kterých nehraje, mu bude k dobru. Ale šéf mu tehdy řekl, že mu to je úplně jedno. Že koukání na talentovanější kolegy z něj lepšího herce neudělá. Tehdy si Milan poprvé uvědomil, že divadlo vlastně nenávidí.
Ale dnes, kdy přijel až z Prahy a byl seriálová hvězda, už tyhle myšlenky úspěšně zahnal. Představení dopadlo nad očekávání dobře. Diváci nechtěli přestat tleskat a herci vypadali, že jsou upřímně spokojení. Po skončení premiéry se všichni, kteří se na inscenaci podíleli, sešli v divadelním klubu. Ostatně jako vždy. Herci samozřejmě přišli později – než se odlíčili, osprchovali, převlékli… Když dorazil první z nich, Jenda, uviděl Milana obklopeného diváky a kulisáky, kterak dává k dobru jednu historku za druhou. Vyprávěl, jaké humorné chvíle zažil během natáčení, jaké to je obědvat každý den s někým slavným a jaké mají „ty hvězdy“ problémy. Třeba to, že jeden slavný herec, jenž hraje ve stejném seriálu jako Milan, má žaludeční problémy a strašně mu smrdí z pusy. Milanovi posluchači byli z této informace naprosto konsternovaní.
„Né, to néé, to přece není možné!“ vykřikovala manželka pana starosty.
„To je víc než možné. Já to musím vědět, věřte mi.“
Paní starostová byla upřímně zděšená. „Ale vždyť on se s těmi dívenkami líbá!“
„No vidíte,“ přikyvoval Milan, „a dívenky to musí vydržet. A věřte, že někdy to je dost obtížné.“
„A to se nedá nějak léčit?“ zeptal se pan starosta.
„Já nevím,“ odvětil Milan a pokrčil rameny.
Kamarádce paní starostové to také přišlo podivné. „Ale já jsem o něčem takovém jaktěživ nečetla. Nikde nepsali, že by měl něco se žlučníkem.“
„S žaludkem. Víte, milá paní, vy ani netušíte, co všechno se vůbec nikde nenapíše. Byla byste v šoku.“
„Ale jděte… Vážně? Kristova noho! To musím říct holkám z kabinetu!“
„To byste měla,“ pronesl Milan a vysvobodil se, aby mohl zajít k baru pro panáka.
Za barem tady pracoval mladý kluk, kterému všichni říkali Čolek a který měl všechno úplně v paži, včetně nějakých herců. Když viděl přicházet Milana, automaticky mu podle zvyku nalil rum a už mu ho chtěl napsat na účet, ale Milan ho zarazil.
„Nalij mi tullamorku.“
Čolek se na Milana díval minimálně sedm vteřin, a pak se zmohl jenom na prosté:
„Co?“
„Neptej se blbě a lij.“
A tak Čolek lil. „Co dneska? Měl jste okno?“ zeptal se.
„Já jsem dneska nehrál.“
„Aha. Tak třeba vás příště obsadí.“
„Čolku, co to meleš? Vždyť já už tady nejsem v angažmá.“
„Ne? Aha,“ pokrčil Čolek rameny.
„Ty nesleduješ televizi?“ zkusil to ještě Milan.
„Děláte si prdel?“ Čolka tahle otázka opravdu urazila.
Milan jen mávnul rukou a vydal se zpátky ke společnosti, kterou před chvíli bavil a kde našel Pavla, který už se převlékl do civilu.
„Můžu tě pozvat na panáka?“ zeptal se Milan.
„Jo,“ řekl Pavel a oba se přesunuli k Čolkovi, který se automaticky zeptal:
„Tak co premča? Jak se to dneska povedlo?“ Bohužel tuto otázku konkrétně nesměřoval ani na jednoho z herců, kteří před ním stáli, a tak odpověděli oba současně.
Pavel řekl: „Super.“
A Milan řekl: „Nic moc.“
Chvilku bylo ticho, až se nakonec ozval Pavel: „Co? Něco ti tam nesedělo?“ Je pravda, že herci si vzájemně říkají dojmy z premiéry, ale na začátku, když jsou ještě všichni střízliví, se zásadně chválí. Velké divadelní pravdy se začnou sdělovat až nad ránem, kdy jsou všichni nametení pod obraz. Takže negativní stanovisko řečené takhle ze startu Pavla překvapilo. „Viděls tam snad nějaký problém?“
Milan se zamyslel – tedy ne, že by se zamyslel doopravdy, jenom se tak tvářil, aby to nevypadalo, že z něj vypadne nějaký unáhlený soud bez zjevného intelektuálního výkonu.
„No dívej,“ začal Milan, „úplně pominu, že to bylo dlouhé, že jo vole, protože to dlouhé bylo, to víme oba.“ Naprosto standardní věta, kterou každý herec uvozuje svůj kritický názor na inscenaci, ve které nehraje. „Hlavně tam ale vůbec nebyly logicky vyložené situace.“ Další perla. Terminus technicus logicky vyložená situace je něco, o čem v divadelním světě nikdo nemá ponětí, co vlastně znamená. Nicméně Milan pokračoval. „Ale vůbec! Třeba tam v tom, tam v té scéně, jak si mu říkal, že se musíš nechat zabít, tak tam se o tom přece vůbec nehraje!“ To také často herci vyčítají svým kolegům – že by měli hrát o nějakém záhadném „tom“, ale to se prý neděje.
„Aha. A o čem se tam teda mělo hrát?“ zjišťoval Pavel.
„No to je právě ta otázka. Ten šulin, co si říká dramaturg, to vyložil úplně blbě. To nebylo o smrti, ale o životě! Chápeš, ty se tam postavíš, vlastně před císaře, před všechny poddané a řekneš, že se musíš nechat zabít. To je úplná kokotina, vole. Teď čtu takovou knihu, o středověku, a tam se píše o životě šlechty, takže docela vím, jak to tam chodilo. A tak, jak jsem to viděl dneska na jevišti, tak tak to tam vůbec nevypadalo, víš? A to mi jako docela dost vadilo.“
„No jo, to je věc názoru, že jo?“ Pavel chvíli hledal slova. „Ono se to celkově posunulo v tom významu, že jo. Ale hlavně, tam přece nebude nikdo hledat takové konotace, protože naši diváci těžko budou číst knihy o středověku. Právě mě docela překvapuje, že čteš knihu o středověku. Tedy, já jsem obecně v šoku, že vůbec něco čteš.“
Milan tuto jemnou ironickou narážku vůbec nepochytil. „To víš, že čtu! To ti je dost zajímavá kniha. Kdyby si ji přečetl ten ocas dramaturg, nebo aspoň režisér, vole, tak by to bylo v poho.“ Milan se začínal rozjíždět. „Takový režisér, vole, když dělá takovou hru, tak přece musí mít rozhled, ne? Přece nemůžu začít dělat hru, která se odehrává ve středověku, aniž by o tom středověku něco věděl. Pak tam dochází k situacím, kdy ty jako král, tedy poddaný císaře, tomu císaři nepolíbíš ruku, ale klaníš se mu, což je úplně blbě, měl si mu políbit ruku. Chápeš… Jo jasně, jsou to detaily, ale vytvářejí celek!“
„Ruka se líbá papeži, a ne císaři.“
„Co? No jo, to je jedno. Ale tam bylo víc nepřesností, že jo. To nebylo jenom tohle.“
„A tak to už je jedno. Jdu za rodinou,“ ukončil Pavel dialog, který mezi dvěma herci – tím, který hrál a tím, který se díval – probíhá v nezměněné podobě už několik set let.
Milan zůstal u baru sám. Nechal si nalít další tullamorku a vrátil se zpátky ke společnosti, kterou opustil. Tam byl již přítomen i režisér a vedl zdvořilý rozhovor se všemi přítomnými. Milan poslouchal, ale po chvíli mu začalo vadit, že není středem pozornosti. To se mu v poslední době stávalo často. A tak promluvil a sice poněkud hlasitěji, než bylo nezbytně nutné:
„No né, já myslím, že to bylo dneska dobré. Tak pár drobností tam bylo, že jo, ale jinak to ušlo. Docela jsem se bavil.“
Režisér ztichl, zadíval se na Milana a pak řekl:
„Dobrý večer. Já jsem Richard. To je příjmení. A vy?“
„Jejda promiňte. Milan Nikl. Vy mě neznáte, já jsem odešel tady z divadla před tím, než jste tuto hru začali zkoušet.“
„Aha. Tak to vy jste tedy ten Milan.“
„Copak? Něco jste o mně slyšel?“
„No jistě. O vás se uvažovalo, že byste hrál krále. Ale pak jste odešel z divadla, a tak to dělá Pavel. No jo, chtěl mít konečně volno a zase musel naskočit do hlavní role.“
Milan chviličku mlčel a pak se zeptal se špatně skrývaným údivem: „O mně se uvažovalo do hlavní role? Ale to mi nikdo neřekl.“
„Vždyť jste dal výpověď, pokud vím. A upřímně řečeno, párkrát jsem vás viděl v televizi a myslím si, že byste se do té role nehodil.“
Milan se bytostně urazil, ale povedlo se mu to nedát na sobě znát. A tak jen suše prohlásil: „Víte, před kamerou je to úplně jiný druh herectví. To bych podle toho neposuzoval. Pak to může vypadat…“
„Neříkejte mi,“ přerušil ho režisér, „jak to může vypadat. Sám to vím nejlépe. V Praze často pracuji s herci, kteří hrají před kamerou. Ale pravda, účinkují v poněkud jiných projektech než v hloupých a nekonečných seriálech.“
Milan pravděpodobně neměl kapacity k tomu, aby pochopil, že je panu režisérovi Richardovi úplně lhostejný. A tak se bohužel rozhodl, že seriál, ve kterém účinkuje, bude obhajovat.
„Náhodou on ten seriál není úplně blbý. Ty postavy tam zažívají osudy, ve kterých se mohou mnozí diváci najít. Jsou to příběhy ze života. Tak jistě, že má nějaké mouchy, to jako jo. Ale já to vnímám spíše jako takovou přestupní stanici. Setkávám se díky tomu se zajímavýma lidma a hlavně sbírám zkušenosti.“
„To říká každý. Ve výsledku jde o to, že dostanete hodně peněz.“
„Tak to vůbec není.“
„Hm, tak není. Když to říkáte.“ Režisér už neměl chuť se s Milanem dále dohadovat, a tak se od něj odvrátil a začal se věnovat své dceři, která do té chvíle jen mlčky stála vedle něj. A to byla taky chvíle, kdy si jí Milan poprvé všiml. Mohlo jí být něco přes dvacet, hnědé vlasy a brýle s jemnými pozlacenými obroučky. Usmál se na ni. Ona mu úsměv neoplatila a otočila se ke svému otci. Milan si ji začal prohlížet, a i když byl ještě naštvaný z nepovedené debaty s režisérem, chtě nechtě si musel přiznat, že se mu slečna velice líbí. Pravda, byla přece jen mladá – koneckonců Milan měl svůj věk a sem tam byl nucen si přibarvit prorůstající šediny – ale v tuto chvíli to vůbec nepovažoval za překážku. V poslední době se totiž obecně cítil sebevědoměji. Kdykoliv na to přišlo, během jednání v bance, na úřadě a podobně, Milan sršel vtipem a otevřeností, jaké do té doby nebyl téměř schopen. Stejně tak se mu velmi líbilo, že jeho tvář náhle otevírá mnohá srdce a – jak už taky stihl poznat – roztahuje nohy mnohých slečen, respektive dam. Nelze říci, že toto bylo první, co ho napadlo, když si poprvé všimnul dcery pana režiséra, nicméně stejně tak nelze říci, že někde vzadu v Milanově vědomí tato myšlenka nevystrkovala růžky. Milan se rozhodl, že při nejbližší příležitosti otestuje schopnosti svého šarmu. Odešel k baru pro další whisky.
Tam potkal Milunku.
Gejzír slov a frází, které vypustila z úst, snad ani nelze reprodukovat. Každopádně pro tuto erupci pocitů potřebovala minimálně osm krychlových metrů prostoru. Když bouře konečně ustala, Milan se zmohl pouze na jediné: „Jo. Taky se mám dobře.“
A následovala další erupce. Milunka často nedělala rozdíly mezi jevištěm a realitou, a tak docházelo k tomu, že většinu svého života něco hrála, než aby ho žila. Všichni už ji takhle znali, ale protože byl Milan delší dobu pryč, tato skutečnost mu přišla více zjevná. Každopádně se pokusil, aby to na sobě nedal příliš znát.
„Ale to víš, že můžeš,“ odvětil. „A víš co? Ani nebude nutné, abys kvůli tomu jezdila do Prahy, páč my to tu stejně budem hrát,“ mluvil o představení agentury Obzor.
„Vážně?!“ zvolala Milunka přibližně o oktávu výš, než bylo nutné. „Ale to nám musíš dát vědět, ať se přijdem podívat!“
„Neboj. Já jsem řekl holkám, které mají v agentuře na starosti propagaci, ať sem do divadla pošlou plakáty, tak snad se to tu objeví.“
„No to musí! A kdo tam ještě hraje?“
„Vojta Konečný a paní Kabátová.“
Miluna vykulila oči. „Fakt jo? Ty brďo, to je úžasné! To je skvělé! A jaký je ten Vojta? Trochu mlaďoch, ne?“ Vojta Konečný byl herecká hvězda první kategorie. Pravidelně se objevoval na plátnech kin.
„Jo, celkem to jde,“ hodnotil Milan. „I když, jasně, divadelní herec to není, že jo, udělal ho film, ale myslím, že to moc nevadí. Má tam docela pěkné chvilky.“
„A kdo to režíroval?“
„Jedna holka, která je teď těsně po DAMU. Fakt talent. Umí rozebrat situace, takže konflikty jsou konflikty a ne čajíčky. Jo, to je něco jiného než tady.“
„Proč?“ zeptala se. Tohle ji přece jen trochu zarazilo. „Já myslím, že tady v divadle to celkem klape. Zase to není taková hrůza, jaká by mohla být.“
„No jasně. Ale tady furt dělaj režie Brňáci, a to nejsou režiséři, ale loutkaři. Furt jenom stoupni si támhle, lehni si támhle, zvedni ruku, zařvi, furt dokola. S tím ať jdou do prdele,“ začínal se Milan pomalu rozohňovat. „Já potřebuji vyložit situaci, kurva, a ne pořád poskakovat jak tajtrlík.“
„No já bych to zrovna takhle neviděla,“ mluvila pomalu Milunka. Samozřejmě znala Milanovy radikální teorie divadla, ale nikdy ho neslyšela rozlišovat režiséry na základě zeměpisu. To pro ni byla novinka.
„To víš, kdybys byla chvilku v Praze, tam by se ti otevřely oči. Tam je všechno úplně jinak.“ Po téhle větě se Miluna na kratinký okamžik podívala do země a pak někam nepřítomně do zdi. „Hele, zatím. Pak pokecáme,“ rozloučila se rychle. Milan vůbec netušil, na jakou strunu brnknul, že tak ve spěchu odešla, a tak jen pokrčil rameny a mávnul na Čolka, aby mu nalil alkohol.
Přibližně o hodinu později se konečně dostal do dostatečné blízkosti osoby, která ho ten večer zajímala nejvíce. Tedy k dceři pana režiséra Richarda. Když se Milan vracel ze záchodu, všiml si, jak osamoceně sedí u jednoho ze stolů. Přisedl si.
„Ahoj. Můžu na chvilku?“
„Jo jistě,“ odpověděla slečna a usmála se.
Milan to považoval za dobré znamení. „Já jsem Milan.“
„Markéta. Ahoj, těší mne,“ představila se a natáhla k Milanovi ruku, aby se následně postavila a přes stůl se s ním políbila. Milan začal ihned mluvit, aby se nečervenal:
„Tak co? Jak se ti líbilo představení?“
„No, režíroval to taťka, takže moje soudy jsou značně zaujaté.“
„Jejda, hlavně mi nevykej. Zas tak starý nejsem, ne?“
„To ne,“ odvětila Markéta a opět se usmála. Přitom Milana upřeně pozorovala.
„Ale vám se hra moc nelíbila, že?“ zeptala se.
„Ale jo, to víte, že líbila.“ Milan se hodně snažil, aby jeho hlas zněl hluboko a pokud možno chraplavě. „Jistě, pár věcí by se vytknout dalo, ale to jsou úplné maličkosti. V zásadě můžu říct, že se mi představení líbilo moc. Dokonce si nevybavuji, že by se mi něco za poslední dobu líbilo více.“
„A v Praze chodíte do divadel?“
„Zase to vykání…“
„Promiň. Tak tedy – v Praze chodíš do divadel?“
„Nemám na to moc času. Rozhodně ho mám méně, než bych potřeboval. Ale stejně, tam to za moc nestojí. Buď se tam hrají komerční sračky, anebo ‚velké‘ hry, kde se procházejí namachrovaní mistři a deklamují text a myslí si, že hrajou. To mě nebaví. Teď jsem se byl podívat v Národním a takovou blitku, co tam dávali, jsem už dlouho neviděl.“
„Opravdu?“
„Ano. Bylo to neuvěřitelné. Chápeš, jdeš do Zlaté kapličky, rozumíš, to je symbol kultury, Mekka českého divadla a vidíš tam herce v dementních bílých kostýmech, jak po sobě lejou ze džberu červenou barvu. Pak tam naběhne pan Vynutil, rozumíš, hvězda první velikosti, Pan herec, a oni ho navlečou do modrých slipů. Jinak je skoro nahatý a nutí ho tam tancovat jakoby balet. A u toho ještě kokrhat.“
„To zní zajímavě. Jak se to jmenovalo?“
„Naši furianti!“ vybuchl Milan. „Chápeš! Česká klasika! A oni ji tak zprasí. A na konci tam na jeviště přijel kombajn! Opravdický kombajn ty vole! Jakože symbol vesnice, či co… Nechápu.“
Markéta pokrčila rameny. „Víš, mě vlastně divadlo moc nezajímá,“ řekla a mávla na Čolka, který jí začal čepovat pivo. „Já do něj chodím v podstatě z povinnosti, když má taťka premiéru, jinak vůbec.“
„Aha. A co vlastně děláš?“
„Studuji farmacii.“
„Aha.“
A pak rozhovor pokračoval dál. O divadle se prakticky nebavili, neboť Milan pochopil, že Markétu opravdu moc nezajímá. Naopak ji hodně zajímala televize – často sledovala seriály. Pokud by s nimi u stolu seděl nějaký pozorovatel, řekl by, že se potkali dva lidi, kteří si opravdu rozumí. Nakonec neuběhly ani dvě hodiny a ocitli se v pohostinském pokoji, kde ji Milan přirazil ke skříni. Začali se zuřivě líbat. Po chvilce přestali, aby se mohli nadechnout, čehož Milan využil a hodil Markétu na postel, kde jí začal stahovat sukni. Nakonec se jim povedlo odstranit oděvy do takové míry, že ji mohl přetočit na břicho. Následovalo přibližně třicet vteřin hekání. Když bylo po všem, zase se oblékli a vrátili se do společnosti. Ten večer se už spolu nebavili.
VII.
O dva dny později, večer před představením, povídá v šatně Jenda mladému Kamilovi:
„Tak si představ, že Milan tu Richardovu dceru normálně ojel.“
„Fakt? Kdy?“ Těžko říct, co Kamila více zarazilo. Zda samotný obsah sdělení nebo fakt, že o tom Jenda ví.
„No po premiéře. Normálně ji zatáh na pohostiňák a tam si to spolu rozdali.“
„No jo no. Stávaj se i horší věci.“ Kamil pokrčil rameny, ale stejně ho to do jisté míry fascinovalo. Sám nebyl žádný bouřlivák, spíše romantik. A tak nějak nechápal, že se někdo s někým vyspí dvě hodiny po seznámení.
„Já si stejně myslím,“ pokračoval Jenda a kroutil hlavou, „že on jednou něco chytne. Vole, dyť on tady v divadle oprcal snad každého.“
„Fakt? To ani nevím.“
„No jo, seš tu krátce. Však tu holku, tu z tvého ročníku, jak tu byla s tebou na ten konkurz, tak tu omrdal taky.“
Kamil prudce nadzvedl obočí a polkl na sucho. Vytřeštěnýma očima zíral na Jendu.
„No neval bulvy,“ smál se Jenda. „Milan je staré prase. Nakukal jí, že má na výsledek konkurzu vliv a už to jelo.“
„Vždyť já jsem s ní v té době chodil…“
Teď pro změnu nadzvedl obočí Jenda. „Ty jsi s ní tehdy chodil? Jakože jste byli pár?“
„Jo! Dyť jsme uvažovali o svatbě!“
„Aha. Tak předpokládám, že chvíli po konkurzu ze svatby sešlo, co? No jo… Jak si to řekl před chvilkou? Stávaj se i horší věci.“
Ten večer se Kamil vůbec nesoustředil na svůj výkon na jevišti. Byl úplně zaražený. Repliky říkal jen tak napůl, po jevišti se ploužil a vůbec, připadal si jako v nějakém zvláštním transu. Paradoxně k němu posléze přišel režisér a řekl mu, že to ten večer zahrál úplně skvěle a že je rád, že to konečně trefil. Kamil ho však vůbec neposlouchal, jen se přes něj díval někam do zdi.
Po představení potom seděl v klubu a tupě zíral na dno panáku s vodkou. Naproti u stolu seděla Miluna, která si tam přisedla těsně po něm a taktéž hypnotizovala svůj panák. Po chvíli jí ale její pozorovací instinkty napověděly, že se s Kamilem něco děje. Nedalo jí to a zeptala se:
„Co je? Ulítly ti včely?“ To byl jen takový nához.
„Ale hovno. Ztratil jsem iluze.“
Miluna chvilku přemýšlela, jestli to myslel ironicky, potom řekla: „Na to si u divadla zvykej. Stane se to ještě mockrát.“ Ještě jeden nához.
„Sakra, já to nechápu. Vždyť to musel vědět!“ řekl Kamil spíše sám sobě a kroutil u toho hlavou. Miluna pochopila, že ryba zabrala. Bylo jí jasné, že se nejspíš dozví nějakou pikantnost, a tak neváhala a tahala za udici:
„O co jde? Kdo co musel vědět?“
„No Milan! Vždyť přece musel vědět, že s ní chodím!“
Miluna drtila svůj mozek, aby pochopila souvislosti „S kým?“ zeptala se.
„S Petrou! Moje spolužačka. Taky sem chtěla jít do angažmá.“
„Jo ta dívenka…“ Miluna si ji matně vybavovala „A co se stalo?“ To už držela podběrák.
„Jenda řek, že prý se s ní Milan vychrápal!“
Tady se Miluna zarazila a pochopila, že místo ryby bude na udici rezavý hrnec. Čekala nějakou super novinku, ale to, že Milan ojíždí mladé zájemkyně o angažmá, rozhodně nebyl ten případ. O tom se vědělo od nepaměti. A tak jen nechápavě řekla:
„No samo, že vychrápal… Tys to nevěděl?“
Kamil se na Milunu podíval a docela dlouhou dobu ji propichoval pohledem. Tak dlouho, že i Miluna trochu znejistěla. Pak si Kamil hlasitě odfrkl, nasupeně vstal a odešel. Miluna se za ním chvilku dívala, pak jen pokrčila rameny a zašla si pro dalšího panáka. Když se vrátila ke stolu, pořád nerozuměla, proč se urazil.
„Já furt nerozumím, proč se jako urazil,“ říkala později Jendovi, který přišel na pivo. „Dyť přece každý věděl, že ji Milan ošukal. Copak mě mohlo napadnout, že to neví? Já se mu divím. I kdyby to přece nevěděl, tak tady nemusí hrát uraženého. Vždyť s ní už nechodí, tak co tady řeší?“
Jenda pozoroval cigaretový dým a nereagoval.
„Mladej si asi myslel, že svět je jednoduchý, nebo co,“ pokračovala Milunka. Měla už docela naváto, tak pravdila (říkala pravdy). „Ale to si měl uvědomit dřív – že když vleze do divadla, že to nebude mít se vztahy jednoduché. Každý si chce zapíchat, ne? Tak ať nemachruje. Stejně až vyroste, bude stejnej.“
„Ty vole, Miluno, nefilozofuj! A hlavně neřvi. Opravdu teď nemám náladu poslouchat ty tvoje ječivé úvahy.“
Miluna pochopila, že u Jendy se interakce nedočká. Dopila posledního panáka a šla domů. Tam se ještě dorazila vínem a usnula spánkem spravedlivých.