Herec k nepřežití – novela – část 01

První část novely Herec k nepřežití. Vyšlo i knižně, tak pokud byste rádi četli ve fyzické podobě na starém dobrém papíru, můžete zapátrat zde: Herec k nepřežití – Albert Čuba (2020, brožovaná) od 163 Kč – Zbozi.cz

A pokud chcete výtisk i s podpisem tak zde: Albert Čuba: Herec k nepřežití (s autogramem) – Eshop Divadlo Mír | Tři Tygři (divadlomir.cz

Redakce: Vasilios Chaleplis


PRVNÍ DĚJSTVÍ

I.

Ta scéna je prostě dokonalá.

Na mohutném dřevěném trůnu sedí impozantně vyhlížející muž s bílým plnovousem. Král. Budí nesmírný respekt. Dvořané shromáždění po stranách trůnního sálu napjatě mlčí. Ticho by se dalo krájet. Kolem trůnu stojí dva gardisté v brnění a přilbicích a ostražitě sledují všechny přítomné.

Před králem klečí na podlaze jakýsi zchudlý šlechtic s pohledem zaseknutým do země. Chvíli se nic neděje. Je slyšet jen slabý průvan, jak se prohání vzdálenými kamennými chodbami. Nakonec král provolá mohutným hrudním basem:

„Nikdy!“

Klečící muž ztuhne. Na lících se mu vyrýsují ztuhlé čelistní svaly. Pomalu zvedne hlavu.

„Ale výsosti…“

„Mlč!“ Zahřmí opět král. „Mé království se nikdy neuchýlí k tak zbabělému činu. Rozumíš?! Nikdy nepřipustím, aby na můj rod padla hanba a zloba spravedlivých lidí. Nikdy nepřipustím, aby se má armáda propůjčila k něčemu tak hanebnému, co po nás žádá tvůj ďábelský baron. Vrať se k němu s tímto vzkazem.“ Král se postaví a začne hovořit ještě hlasitěji: „Království nikdy nebude bojovat po boku barona Helvéciho, a pokud se jeho armáda byť jen přiblíží k našim hranicím, stihne jej trest boží. Jdi a vzkaž svému baronovi, že to bude jeho konečné zúčtování na tomto světě!“

Šlechtic se prudce postaví. Chvíli se ještě na krále dívá, pak se otočí a odchází. Než ale odejde úplně, zastaví se a zády ke králi zvolá:

„Nezapomeň, co jsi slíbil pod Orlí skálou!“ Pak konečně opustí trůnní sál.

Mezi shromážděnými to zašumí a všichni se podívají na krále. Dokonce i jeden ze zbrojnošů zapomene pozorovat okolí, otočí se na svého panovníka a významně poulí očima.

Král mlčí. Dlouho mlčí, aby nakonec zvolal:

„Všichni pryč!“

Trůnní sál se rychle vyprázdní. Král zůstane osamocen. Chvíli netečně kouká do prázdna, pak ale přejde k malé truhlici, která stojí nedaleko trůnu. Otevře ji a vyndá z ní několik kožených váčků. Nakonec odklopí falešně dno a v jeho dlani se následně objeví malý flakónek. Pevně jej sevře a vrátí se zpátky ke svému trůnu. Ztěžka na něj usedne a zadívá se do vyprázdněného sálu.

„Měl jsem strach. Tehdy pod Orlí skálou jsem měl strach a dal jsem neuvážený slib. Ale teď… Teď strach nemám.“

Ozve se lupnutí, když král rozlomí flakónek, následně si jeho obsah vlije do úst. Chvíli se nic neděje. Pak se ale začne v trůnu pomalu sesouvat níž a níž, až nakonec veškerý pohyb ustane a král vydechne naposledy. Trůnní sál se ponoří do tmy.

„Stóóóóóóp! Pracáky!“

Zařval režisér a jeviště divadla, které bylo ještě před chvilkou spoře osvětleným trůním sálem, zalilo intenzivní světlo. Pavel, který hrál postavu krále, se na trůnu narovnal a okamžitě ze sebe sundal těžký královský plášť.

„Do prdele, v tom je vedro. Potím se jak hovado! V tom se nedá hrát!“

Ještě se nadechoval, že bude ve stížnostech pokračovat, ale přerušil ho režisér:

„Zavolejte všechny!“

Na jeviště se začaly trousit postavy zkoušeného dramatu. Dvořané, zbrojnoši, šlechtici a šlechtičny, respektive herci, co je ztvárňovali – někteří už napůl v civilu, jiní s nezapálenými cigaretami v ústech. Režisér si sjednal pozornost a pokračoval:

„Tak jo, prosím vás, dneska to celkem šlo. Spěchám, takže připomínky sdělím zítra, každopádně jedna generální – doučte se texty! Ano? To by bylo celkem fajn. Premiéru máme za rohem. Jo a Milane, prosím tě… Kde je Milan?“

Z pravého portálu vylezla postava králova zbrojnoše a sundala si helmici. Objevila se mírně opuchlá tvář sotva čtyřicetiletého herce, který se s tázavým výrazem díval na režiséra.

„No? Volal jste mě?“ Milanovo obočí vytvořilo nad očima tázavý oblouk.

„Jo, volal. Prosím tě, neval tak ty bulvy v té přilbici, jo? Jak tam tak stojíš vedle toho trůnu a furt někam koukáš, po všech čertech, tak to strašně ruší, rozumíš? Jinak všem děkuji a uvidíme se zítra.“

Krátce nato se jeviště vyprázdnilo. Jako poslední ho pomalým krokem opouštěl Milan, který se nasupeně díval do země.

 „Je to prostě pičus. Jako nezlobte se na mě, ale tohle si fakt myslím. Zažil jsem už hodně, ale tohle je trochu moc.“

            Atmosféra v herecké šatně byla dusná. Všichni seděli na židlích a pokuřovali (ano, v divadelních šatnách se hulí). Nikomu se moc nechtělo mluvit. Kromě Milana. Ten byl v rauši.

            „Jo jasně, dostal nějaký ceny, kurva, a co jako? To ještě neznamená, že si přijde jen tak zarežírovat sem do divadla a začne rozmrdávat soubor! To ať si zkouší někde v Praze nebo odkud se tu zjevil. Tady na to není nikdo zvědavý! Chápete, on nemá právo mi říkat, kam se na jevišti mám koukat. To je prostě moje herecká interpretace!“    

            Domluvil a nasupeně potáhl z čestrfíldky. Nastalo ticho, které nakonec přerušil Jenda tím, že se zvedl. Začal se oblékat a než ze šatny odešel, utrousil:

            „Budu u Valacha. Se když tak stavte.“

            Jenda neměl rád konflikty. Vždycky, když kolegové začali vyšilovat nebo ještě hůře, když začali něco „řešit“, prostě odešel. A vždycky k Valachovi – do hospody, kde mu bylo dobře. Divadelní klub totiž nesnášel.

            Milan mezitím nervózně třepal nohou a střídavě koukal do země a do zrcadla. Zapálil si další čestrfíldku a občas hodil pohledem po Kamilovi, který s ním v šatně zůstal jako poslední. Takhle to probíhalo vždycky. Na začátku jich v šatně sedělo šest herců, pak Milan vytvořil problém, začal ho „řešit“, a nakonec zůstal jen Kamil. Ten byl mladý, sotva tři roky po herecké škole, takže nikdy nic neřekl. Pouze výjimečně. Třeba teď:

            „Hele, třeba to má nějaký smysl a…“

            „Ale hovno! Jenom nás chce nasrat! Debil. No nic, třeba jít vydělávat. Tak zatím.“ Milan típl cigaretu a oblékl si bundu.

            „Tak večer,“ zamumlal Kamil a pozoroval, jak Milan prásknul dveřmi a odešel.

            Venku bylo hnusně. Pršelo a byla zima. Milan měl pocit, že v tomhle městě je hnusně pořád. Dokonce ho na pár vteřin přepadla zvláštní melancholie – takřka skličující pocit z toho, kdy naposledy svítilo slunce a bylo opravdu hezky. Ale trvalo to jen pár vteřin. Vzápětí totiž dostal chuť napít se nějakého alkoholu. Rychle zavrtěl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky, a vydal se do rádia.

Cestou neustále špulil pusu, aby mu nevystydla. Nechtěl se tam moc zdržovat. Nesnášel namlouvání stupidních reklam pro lokální stanici. Považoval to za absolutní mrhání jeho hereckým talentem. A navíc velmi špatně placené. Odfrknul si. Když už konečně dorazil před budovu rádia, měl dokonale blbou náladu. Nicméně mu bylo jasné, že pokud se bude tvářit jako kakabus a bude prudit, mohli by příště oslovit někoho jiného.

            Nahrávací technik už ho čekal.

            „Tak copak tu dneska máme?“ zeptal se Milan žoviálně. Hrál to. Myslel si, že dobře.

            „Jste v pohodě?“ odvětil technik.

            „Jo. Proč?“

            „Vypadáte nasraně…“

            „Ale né, to se vám zdá,“ utrousil Milan a nervózně se zasmál. Cestou do nahrávací místnosti na chviličku zapochyboval o svých hereckých schopnostech.

            „Tak co tam teda dneska máme?“ zopakoval Milan svou otázku, nyní již zpoza studiového mikrofonu.

            „Pekárnu a prodejnu kol,“ odpověděl mu z režie technik.

            „Jak jako kol?“

            „Jízdních kol.“

            „Jo ták. Já myslel nějaké Coca-Coly nebo tak něco.“ Milan se musel sám sobě zasmát.

„To víte, my herci jsme znalci češtiny…,“ pokusil se ještě o ironii.

            „No… Tak začneme?“ pobídl ho technik a doufal, že už nebude nucen poslouchat další rádoby vtipné poznámky. Milan mezitím zběžně prolétl text první reklamy.

            „Kdo to vymýšlel?“ zeptal se přes zvukotěsné sklo. Technik začal mluvit, ale Milan jej samozřejmě neslyšel, a tak si rychle nasadil studiová sluchátka.

            „…tak řeknete už něco?“ zachytil Milan akorát konec věty.

            „Něco.“

            Technik obrátil oči v sloup a zhluboka vydechl. „Mohlo by to být delší, prosím?“

            „Jo. Tak já nevím. Třeba…,“ Milan se chvíli pokoušel vzpomenout si na nějakou anekdotu, ale naštěstí se mu to nepodařilo, a tak nakonec jen řekl: „Jedna. Jedna. Dva. Tři. Zkouška mikrofonu. Bla bla…“

            „Dobře děkuji. Takže na červené světlo.“

            Milan se pohodlně opřel, technik nastavil poslední parametry nahrávání, a nakonec rozsvítil červené světlo. Milan věděl, že se do toho může pustit. V duchu si odpočítal dvě vteřiny a začal:

            „Křupavé rohlíčky! Sladké koláčky! Medové buchtičky! To vše a ještě mnohém víc najdete v pakárně U Pošty!“ Pauza.

            „Hmm, dobrý. Akorát jste řekl v pakárně, místo v pekárně.“

            „To jsem řekl?“

            „Jo. Mám vám to pustit?“

            „Ne. Tak ještě jednou.“ Milan si promasíroval ústa a řekl pár jazykolamů. Červená se opět rozzářila.

            „Křupavé rohlíčky! Sladké koláčky! Medové buchtičky! To vše a ještě mnohém víc najdete v PEkárně U Pošty!“ Pauza. „Tak co?“

            „Jo. Akorát tak nevyrážet.“

            „Co?“

            „Tu pekárnu. Tam je spíš důležité to, že je U Pošty.“

            „Aha. Tak ještě raz.“

            Opět červená.

            „Křupavé rohlíčky! Sladké koláčky! Medové buchtičky! To vše a ještě mnohém víc najdete v pekárně U POŠTY!“ Pauza. „Tak co? Teď to ušlo, ne?

            „Jo, ušlo. Takže ty kola…“

            „Jo. Moment.“ Milan vyměnil papír a přečetl si další text. „Firma Chýlek? Co to je za firmu?“

            „Nevím.“ Technikovi se očividně nechtělo komunikovat a toužil to mít celé co nejdříve za sebou.

            „Měli jsme ve třídě jednoho Chýlka. Na základce. Říkali jsme mu uchýlek. Byl divný. Teď dělá právníka. Zmrd jeden. To je tak dycky, že ti blbí mají nejvíc peněz, že jo?“

            „Jasně,“ odvětil technik polohlasem. „Tak jedem.“

            „Nebaví vás chodit pěšky? Chcete se vyhnout zácpám? Tak jezděte na kole! SPECIÁLNÍ NABÍDKA! Urban kola firmy Chýlek!“ Pauza. „Ježíš, to je blbé. Kdo to psal? Prej chcete se vyhnout zácpám… Snad dopravním zácpám, to bych ještě pochopil, ale…“

            „Takže díky. Dole si vezměte peníze. Když tak se vám zase ozvem.“

            Milan opustil nahrávací místnost a vydal se po schodišti dolů. Když tak kráčel jeden schod po druhém, stále mu v hlavě vyskakoval obraz jeho dávného spolužáka Chýlka. Od chvíle, co opustil základní školu, si na něj téměř nevzpomněl – akorát zaznamenal, že si nedávno v centru města otevřel právnickou kancelář. A teď najednou viděl malého Chýlka, kterému se všichni posmívali a Milan nejvíce, všude kolem sebe.  Když si potom v účtárně vyzvedával honorář, měl v ústech zahořklou pachuť vzteku. S ožmoulanou pětistovkou v kapse musel myslet na právníka Chýlka. Cestou do svého bytu se Milan stavil v potravinách, kde si koupil rohlíky, klobásu, cigarety a pleskačku vodky – jednalo se o klasickou kombinaci oblastního herce, který si nechce připustit, že pomalu, ale jistě, začíná mít problém s alkoholem.

            Když došel domů, zjistil, že nemá hořčici, což ho pořádně vytočilo. To, že si ji zapomněl koupit, dával za vinu spolužákovi Chýlkovi, který stále odmítal opustit jeho hlavu. Poté, co si vydatně zanadával, zašel přes chodbu zazvonit na sousedku.

            „Dobrý den, paní Klančíková. Kypněte mi tu trochu hořčice, jo?“ řekl a podal jí talíř. Paní Klančíková, starší distingovaná paní se zlatými brýlemi a dlouhými šedými vlasy, beze slova vzala talíř a zmizela v bytě. Po chvíli se vrátila s úhledným kopečkem hořčice na přeleštěném talíři.

            „Bude vám to stačit, pane Nikle?“ zeptala se s téměř až prvorepublikovou noblesou.

            „Bude. Díky.“ Milan se vrátil zpátky do bytu a ohřál si klobásu v mikrovlnce, čímž tuto potravinu povýšil na oběd. Když jí žvýkal, uvědomil si, jak povýšeně se na něj jeho sousedka dívala, když mu podávala talíř s hromádkou hořčice. „Pitka jedna stará.“ Neodpustil si polohlasnou poznámku. Věděl, že paní Klančíková zdědila nějaké činžáky ve městě a jeden dokonce i v Praze. Domy, které v rámci restituce získal její otec. Milana to vždycky štvalo. „Chápeš ne? Nic nedělali, vole, ručičky dozadu, a najednou má barák! Dyť ona je úča! Vole, na gymplu, chápeš a najednou má baráky a prachů plnou prdel.“ Takto si často stěžoval na historickou nespravedlnost, když seděl s kolegy v šatně. „Nesnáším tyhle pseudo intelektuály. Přechytračené. Vždycky ví, jak ojebat systém. Jako chápeš, komunisti byli kokoti, ale některé věci sfoukli dobře.“ V tuto chvíli už většinou kolegové opouštěli šatnu, protože neradi poslouchali Milanovy politické teorie. „Kam jdete?!“ Vždycky na ně volal a upřímně se divil, proč mu nedopřejí sluchu. Byl přesvědčen, že jestli něčemu opravdu rozumí, tak kromě divadla je to i politika. Když na základce v šesté třídě psali slohovku na téma, čím budu, až budu velký, Milan napsal pojednání, ve kterém vylíčil, že bude starostou nějakého velkého města. Tehdy za ním přišel právě Chýlek a jako dvanáctiletý rozumbrada Milanovi řekl, že politická dráha asi pro něj není, že se spíše hodí pro dělnickou profesi („Můžeš jezdit třeba s bagrem!“) Milan se vytočil, strhl Chýlkovi kšiltovku a vyhodil mu jí z okna. Pak ho profackoval a roztrhl mu mikinu. Ještě teď, když převaloval v ústech levnou klobásu, mu dělala dobře vzpomínka na brečícího Chýlka. Pak se zadíval na hořčici, kterou mu dala sousedka Klančíková. Došlo mu, že i ona si zaslouží trest a rozhodl se, že si nachystá budík na jednu hodinu na ráno, aby se potom mohl tajně sousedce vymočit na dveře. Bohužel vypitá plaskačka vodky způsobila, že usnul u televizního seriálu dříve, než si budík nastavil.    

II.

            Večer v divadle byl Milan díky odpolednímu šlofíku a vypité vodce plný energie. Neopomněl tedy před začátkem představení mluvit o tom, co ho v duši velmi trápilo.

            „To jsou blitky ty televizní seriály! Blitky! Díval jsem se dneska odpoledne a on tam hraje jeden ocas vedle druhého. A navíc furt ty samé držky! Furt dokola.“

            „A tak všechny seriály nejsou špatné,“ ozval se kolega Jenda.

            „Jsou! Dyť to dneska nikdo neumí točit!“ Milan se začínal rozjíždět. „A ti herci dneska, ne? Ti furt stojí, ruce v kapsách a melou pantem. Žádná situace, žádný prožitek. Nic. Jenom proto, že maj známý ksicht, tak hrajou, ale ti říkám – je to šmíra! Šmíra kamaráde. Kdyby dali šanci dobrým hercům z oblasti. Ale to ne, to by…“

            „Třeba tobě, co?“

            „No a proč ne?“

            „Já jen, že jsi říkal dobrým hercům.“ Jenda věděl, že zabodoval.

            „Jééžíš fórky, na to seš dobrej.“

            „Jsem,“ utrousil Jenda a zapálil si cigaretu.

            „Ty jsi taky ocas,“ neodpustil si Milan a sedl si ke svému stolku. Jediný upřený pohled na svůj odraz v zrcadle a pomalu začínal chápat, že jeho kolega Jenda je ztracený případ. Rezignoval. Ale to Milan u sebe nikdy nepřipustí. Zařekl se, samozřejmě v duchu, že on takový nebude. Že se v tomhle provinčním divadle v žádném případě nezahrabe. Zhluboka se nadechl a ze šuplíku vytáhl šminky, aby mohl začít s líčením. Jeho první role ten večer byl Policista. Následoval Mexičan a nakonec Luigi. Tři role v jedné hře. Milan to považoval za veliký úkol. Však taky když se tento kus zkoušel, šel do toho prsama.

            „A jako proč bych nemohl mít knír?!“ řval tehdy na režiséra.

            „Protože vypadáš jak kretén!“ vyštěkl režisér.

            „Dyť jo. Dyť policajti jsou kreténi, ne?“

            Režisér se snažil zachovat klid „Ale tehdy nebyli. Chápeš? Ta hra se odehrává v padesátých letech v Americe. Chápeš? Tam to bylo jiné, tehdy měli policajti u lidí autoritu.“

            „No a? Ale teď to hrajem tu, ne? V Česku. Divadlo potřebuje aktualizovat, ne?“

            „Milane. Sundej si ty vousy a přestaň mě srát…,“ odvětil režisér rezignovaně.

            Jak celá situace nakonec skončila, je na bíledni – Milan kouká do zrcadla a lepí si pod nos umělý knír.

            Když představení začalo, seděl zrovna na záchodové míse. Z odposlechu slyšel volání inspicienta. V klidu si zapálil cigaretu a pokračoval v dosavadní činnosti. Když byl se vším hotov, proplul chodbou ze záchodu skrz portál rovnou na jeviště. Tento eskamotérský kousek považoval za jasný důkaz svéhohereckého mazáctví a velice rád a často toto číslo popisoval v divadelním klubu – „Chápeš vole, ne? Seru, utřu, típnu, hraju!“

            Po posledním výstupu v roli Luigiho si ho před šatnou odchytil Pavel – kolega z vedlejší šatny, bard, zkušený herec s hlubokým hlasem a šedivými vlasy, který hrál hlavní mužskou roli.

            „Ty poslouchej Milan. Zase si mi neřek narážku.“

            Milan teatrálně odvrátil zrak. „Aby ses neposral.“

            „Už je to asi potřetí, zase jsme kvůli tomu škrtli půl situace.“

            „Však sis s tím poradil, ne? Tak co?“ Milan začínal být vytočený.

            „Zkus mi to tam příště říct. Ok?“ dodal Pavel s povytaženým obočím a vztyčeným ukazováčkem.

            „Zkusím.“                      

            Když Pavel zmizel ve své šatně, Milan si znechuceně odfrknul. Neměl ho rád. Neměl rád tyhle provinční hvězdy, co si myslí, že jim patří divadlo. Po představení, když seděl v divadelním klubu, to dal hlasitě najevo.

            „Já fakt nesnáším tyhle provinční hvězdy, co si myslí, že jim patří celé divadlo! Co on mi má kurva co říkat, co mu mám říkat, he? Je snad režisér? Má snad dozor? Nemá. Tak ať drží pysk.“

            „No hele,“ ozvala se Milunka – herečka v nejlepších letech, co si barví vlasy, latentní alkoholička, která stále doufá v roli ve filmu – „já na tomhle představení náhodou dozor mám a je fakt, že tu narážku si mu neřekl. Chápeš. Tys mu tu narážku ne-ře-kl. A celá ta situace, tak jak jsme ji stavěli na zkouškách, se tím pohřbila.“

Mladý Kamil, který také seděl u stolu, se odvážil nenápadně zakývat hlavou.

            „No a?“ zahřměl Milan. „Každý máme okna, ne? Tak co? Dyť ten má co mluvit! Jak jsme dělali Hamleta, taky dostal okno a vymazal celou postavu!“

            „Však si ho za to taky dal do zápisu,“ neopomněla zdůraznit Milunka.

            „No dyť jo! Dyť mu to patřilo. Nemůže si myslet, že mu všechno projde.“

            Jenda, který během rozhovoru svých kolegů hypnotizoval svůj půllitru piva, teď s mírným úšklebkem poznamenal:

            „Se ti nedivím, žes ho dal do zápisu. Hrát Fortinbrase, tři hodiny čekat na dvouminutový výstup, a nakonec o něj přijít. No, taky by mě to nasralo.“

            „Ty si chuj, Jenda. Ty to bagatelizuješ.“

            „Co že to dělám?“ zvedl Jenda hlavu od piva.

            „Bagatelizuješ.“

            „Co to znamená?“

            „Jako…,“ Milan zapátral v paměti, ale nic tam nenašel. „Nebavme se o tom, co bylo, ale bavme se o tom, co je teď!“ řekl nekompromisně.

            „Faktem je,“ začala Milunka a napila se vína, „že z tebe mluví jistá zášť.“ Významně nadzvedla levé obočí.

            Ale tohle teda Milana dopálilo. Teď se opravdu vytočil. Kopl do sebe zbytek vodky, vstal a začal se oblékat.

            „Bože, tak se hned nečerti, ne?“

            „Promiň Miluno,“ vypouštěl Milan páru, „ale tohle já nemám zapotřebí. Pavel mi nestojí za nic. Ani za tu závist.“

Jenda s Milunou se na sebe podívali.

            „Já jsem ale neřekla závist…“

Kamil se uchechtnul.

            „Miluno, víš ty co? Jdi do prdele,“ uzavřel Milan debatu a odešel.

            Chvíli bylo ticho. Poté si všichni jako na signál zapálili cigarety (ano, i v divadelních klubech se hulí) a usrkli ze svých alkoholů. Tohle už zažili mnohokrát, takže je to nijak nepřekvapovalo. Teď jen všichni čekali, až někoho napadne nové téma hovoru. Ticho však trvalo poměrně dlouho, až jim nakonec nezbylo než se bavit tak, jak to hercům jde nejlépe.

„On se fakt někdy chová jako šulin,“ začal Jenda.

            „Ne někdy. On se pořád chová jako šulin,“ přidala se Milunka.

            „Ale někdy je docela v pohodě,“ pokusil se Kamil zmírnit situaci.

            „Víš Kamile,“ začal ze sebe Jenda soukat jeden z nejdelších monologů, které za poslední rok mimo jeviště řekl, „ty seš ještě moc mladý. Ty jsi ho ještě nestihl nasrat, takže na tebe je hodný. Ale to nebude trvat dlouho. A taky – tím, že máš mlíko u brady, a tedy jsi i nezkušený, nic ve zlém, tak si na tobě může mastit ego, což taky dělá.“

            „Ale někdy mi radí docela dobře,“ zavrtěl Kamil hlavou.

            „Ježíšikriste!“ zvolala Milunka velmi divadelně (zvedla ruce k nebi) a pokračovala poněkud civilněji. „Hlavně neposlouchej jeho rady.“

            Milan mezitím došel domů. Ani si nesundal bundu a už otevíral pleskačku vodky, kterou si cestou koupil v nonstopu. Sedl si k televizi a pustil ji. Dávali Odplatu s Melem Gibsonem. Milan se dlouze napil z pleskačky a s kolegiálním porozuměním začal studovat jeho techniku.

            „No, kurva, to je herec. To je Pan Herec. Pan Herec! Ne, jak ti naší volové blbí. Furt jenom mektaj a skutek utek.“ Opět si přihnul a zapálil si. Mel Gibson zrovna v tu chvíli zastřelil nějakého padoucha. „No! Aji natočit to umí. U nás neumí točit nikdo,“ zhnuseně si odfrknul a vydal se do ledničky pro studenou klobásu. Jednotlivá sousta prokládal vodkou a kořenil cigaretovým dýmem. A představoval si, že je Mel Gibson.

            Milan už jako dítě měl vždycky vize, že je nějaký slavný herec a natáčí film. Nejčastěji byl Arnoldem anebo Sylvesterem. Občas se mu tam zamíchal i Bruce Lee, ale to bylo v období, kdy se rozhodl, že bude chodit do karate. Vydrželo mu to jenom měsíc, ale i to stačilo, aby si pár chvatů vyzkoušel na spolužákovi Chýlkovi. Možná právě v tomto období se v něm zrodila představa, že se stane hercem. Začal tedy navštěvovat dramatický kroužek. Po přibližně půl roce docházky se Milan rozhodl, že je z dětí nejlepší a že už další pobyt na zušce nepotřebuje. Že půjde na rovnou na konzervatoř. Za pár let pak před přijímací komisí předvedl monolog Barbara Conana ze stejnojmenného filmu. Na námitku přijímací komise, že je to moc krátké, jen pokrčil rameny. Pak se jedna členka komise zeptala, kdo nebo co je Krom, načež jí Milan odvětil, že nemůže za to, že paní nezná zásadní díla světové kinematografie. Na to se rozchechtala celá komise a pan předseda se zeptal, zda nezná ještě nějaký zajímavý monolog. Milan předvedl motivační řeč Apollo Creeda z filmu Rocky III. Celé vystoupení před komisí zakončila věta pana předsedajícího – „Tebe si tady necháme, ty nás určitě budeš bavit celé čtyři roky.“ Milan byl přesvědčen, že se jednalo o kompliment.

            Na to všechno Milan vzpomínal, když ten večer sledoval televizi. V noci se mu potom zdálo, že s Melem Gibsonem hraje ve filmu. Milan byl hlavní padouch a Mel Gibson ho v jedné ze scén zastřelil. Milan měl plnou pusu umělé krve a s úšklebkem na rtu chladně prohlásil: „Sejdeme se v pekle, gringo…“ A umřel. A krásně umřel. Na Oscara.

III.

            Když se Milan ráno vzbudil, bylo mu špatně. Na zkoušku do divadla se mu vůbec nechtělo. Jeho role se jmenovala „Třetí gardista“ a představa, že půl zkoušky bude stát s halapartnou u královského trůnu, se mu vůbec nelíbila. Navíc když krále hrál Pavel. Nakonec mu ale nezbylo než se do divadla vydat. Dopil zbyteček vodky a vyšel do ulic.

Nenáviděl to město. Nevyrůstal v něm. Přistěhoval se po absolvování , když nastupoval do svého prvního angažmá. Věřil, že to bude krátká štace, než se ozvou z Prahy. Z Národního nebo z Vinohradského. Ale zatím se tak nestalo. A tak Milan s kyselým šklebem na tváři došel k divadlu, které, jak si pomalu začínal uvědomovat, nesnášel.

            „Milane, nereaguj na každou větu, kterou uslyšíš,“ řekl mu na zkoušce režisér.

            „Proč ne?“

            „Protože jsi gardista a ne šašek. Ty jsi králova stráž a tvým úkolem je strážit. Čili stát a koukat před sebe. A ne zvedat obočí po každé větě někoho jiného. Takhle se ureaguješ k smrti. Prostě nereaguj. Jenom stůj. Nic víc.“

            „Jsem v situaci, ne? Musím přece nějak reagovat, ne?“

            Režisér si povzdychl. „Jistěže jsi v situaci. Ale reaguj adekvátně tvému postavení. Jsi strážce, který dělá, že nic nevidí.“

            „Jistě,“ nenechal se Milan odbýt. „Takhle to běžně bývá. Jenže teďka je situace jinačí, ne? Teď přišel posel a říká, že se venku před hradbami srocuje vojsko. A jestliže jsem voják, tak na to musím zareagovat,“ pokoušel se Milan o dramaturgickou explikaci své postavy.

            „Fajn. Tak zareaguj, ale jenom v duchu. V obličeji to nedej znát, ok?“

            „Proč ne?“

            „Milane neser mě!“ zařval režisér.

Jmenoval se Hynek (to bylo příjmení, jeho křestní jména bylo Jan Boleslav). Střední věk, rolák, manšestrové sako, vypelichané dredy. Když byl mladý, udělal pár inscenací v Praze, kde se nazí účinkující polévali červenou barvou. Tehdy se o něm hodně mluvilo. Teď už je ale za zenitem. Nenávidí herce. Vedení divadla si jej pozvalo, aby nevšedním, progresivním přístupem zpracoval klasickou látku. Zatím mu to moc nešlo.

„Prostě stůj a nereaguj.“

            Milan pokrčil rameny a zhnuseně zakroutil hlavou. Tohle ho vždycky dokázalo vytočit. Je přeci naprosto zřejmé, že má pravdu, akorát nikdo nechce rozumět jeho myšlenkovým pochodům.

            „Víš,“ říkal potom v šatně mladému Kamilovi, „kdybych dostal šanci, tak bych všem natrhnul prdel. Jenže tady v tomhle divadle se neobsazuje podle schopností, ale podle držky! A v tom je celý problém, kurva. Je to stejné jak v televizi. Známé, zprofanované držky z Prahy. Hvězdy, které mají hezký ksicht. A diváci jsou na ně zvyklí. Tím to hasne. Ale že by ten člověk měl schopnosti? No to určitě. Plná huba keců a skutek utek.“

            „Třeba bude obsazení té příští inscenace lepší, ne?“ pokoušel se Kamil zklidnit atmosféru.

            „Myslíš, že v té sračce chci hrát?!“ znovu vyjel Milan. „To je taky problém, vole. Kdejaký dramaturg si napíše adaptaci, kurva, pak si to sám schválí a hraje se to. A on má z toho prachy samozřejmě. Všecko je na chuja, ti říkám. Ten kretén ani není dramaturg, víš to?“

            „Jak není dramaturg?“

            „No o nemá vystudovanou dramaturgii.“

            „No a?“

            „Jak no a? Jak to můžeš vole vůbec říct – no a? Já ti to vysvětlím – tady si prostě každý dělá, co chce, a ti, kteří to myslí vážně, tak těm z toho začíná hrabat, bo se musí dívat na ty, kteří si dělají, co chcou.“

            Milan byl skutečně rozohněn a Jenda to taky hned poznal, když vešel do šatny:

            „Co je? Zase se čertíš?“

            „Ne. Proč?“ divil se Milan.

            „Máš úplně červený obličej.“

            „Nemám…“

            Zbytek zkoušky proběhl už celkem v poklidu. Nicméně, když skončila, Milanovi se vůbec nechtělo domů, což už bylo takové pravidlo. Věděl, že večer hraje, takže proč by šel na byt a pak zase zpátky. Měl pro takové dny stručné označení – „rozmrdaný den“. A tak zašel za roh do hospody na guláš a pivo. Nimral se v hnědé omáčce a pořád myslel na diskusi s režisérem, která ho tak rozhodila, Nesnášel ty diskuze a nenáviděl režiséry. Začalo to pravděpodobně už na konzervatoři, kde Milan často a rád vstupoval do dlouhých diskuzích se svým profesorem herectví. Milan totiž nechtěl poslouchat rady zkušeného divadelního herce, který se upřímně snažil předat něco ze svého umu, naopak, byl přesvědčen, že stvořil novou hereckou metodu, která, viděno zvenku, spočívala v tom, že Milan prostě zavřel oči a následně vychrlil velmi hlasitě (v podstatě křičel) své repliky, přičemž mu na krku natekly žíly. Spolužáci mu následně začali říkat „Křečák“, což Milana nesmírně vytáčelo. Profesor se mu snažil vysvětlit, že herectví nespočívá v tom, že se musí text vyřvat na diváky. Tehdy mu Milan odpověděl něco v tom smyslu, že kdyby pan profesor věděl, v čem spočívá herectví, tak by neučil na škole, ale hrál by v nějakém prestižním divadle. Po téhle větě i spolužáci zvedli obočí. A Milan byl na sebe pyšný a považoval za velmi odvážné, že dokáže nahlas říct, co si myslí. A byl pyšný i teď, když dojedl guláš a dopil pivo s vědomím, že režisérovi vysvětlil, jak by měl svou postavu nazkoušet. S plným břichem se poté vrátil do divadla, usnul v šatně a spal až do večerního představení.

Hrála se historická tragédie s všeříkajícím názvem „Tenkrát na Moravském poli“. Napsal ji dramaturg divadla – nadšený amatérský historik a milovník tantiém. Milan tu hru nesnášel, protože hlavní roli Krále železného a zlatého měl opět Pavel, a navíc v ní byl výborný. Tento všeobecný názor Milan samozřejmě nesdílel. Naopak. Pavlův výkon považoval za přímo strašlivý a nejeden večer strávil tím, že si v podroušeném stavu doma přehrával Pavlovy monology z této inscenace. A podle svého mínění mnohem lépe. Ale protože je mu neprávem souzeno hrát pouze role vedlejší, pravidelně skřípe při děkovačce zuby, když musí poslouchat veliký potlesk, jenž se Pavlovi dostává. Milan v tragédii hraje postavu, která zemře ve druhém jednání – prakticky ihned potom, co se objeví na jevišti. Dřív, než je probodnut mečem, jeho postava zvolá:

            „Sejdeme se v pekle Miloto! Tam si promluvíme o všem, co se odehrálo zde i co se stalo na mocném hradě Veveří!“ V podstatě na žádné repríze se nestalo, že by Milan těchto pár slov řekl správně. Ten večer z něj vypadlo: „Uvidíme se tam dole. Tam si všechno řeknem.“ Nikoho v divadle už to nijak nevzrušovalo a sám Milan to považoval za vrcholnou formu improvizace.

            „Improvizovat, to já totiž umím! To je moje silná stránka!“ vykřikoval po představení s cigaretou v ruce Kamilovi. Oba stáli na zastávce MHD.

            „Jak to, že dneska nejdete do klubu?“ zeptal se Kamil.

            „Nemůžu,“ prohlásil Milan tajemně a povytáhnul obočí. Pak pokračoval: „Zítra jedu do Prahy. Na kamerovky…“ A nedalo mu to, aby se nepousmál. Usmíval se, i když si sedal v prázdné tramvaji k okénku a mával na Kamila, který čekal na svůj spoj.

            Ano, je to tak. Až uplyne noc, nastane Milanův veliký den. Před týdnem mu zavolali z castingové agentury. Na základě předchozího konkurzu, kterého se zúčastnil, chtěli, aby se dostavil na kamerové zkoušky pro nově připravovaný seriál. Milan zavětřil šanci a nehodlal ji promarnit tím, že se zase opije a potom ráno zaspí. Když došel domů, nachystal si budík na šestou hodinu ranní a dlouho potom nemohl usnout. Pořád si v hlavě přeříkával proslov, který pronese, až získá nějakou diváckou cenu. A že ji jednou získá, o tom Milan nikdy nepochyboval. Ani vteřinu.

            Kamil, který zůstal na zastávce, nakonec do své tramvaje nenastoupil. Naopak. Vrátil se zpátky do divadla, respektive do divadelního klubu.

            Přistoupil ke stolu, kde sedělo osazenstvo večerní reprízy a vedlo nějakou zásadní diskuzi o divadle. Špatně odlíčená Miluna zrovna stála, protože horlivý názor, který aktuálně sdělovala, jí jednoduše nedovoloval sedět. Máchala rukama a zrovna se nadechovala k závěrečné pointě, když Kamil vypustil granát.

„Milan jede zítra do Prahy na kamerovky.“ Stůl ztichnul, jako když utne. Pár herců stihlo zamrkat, ale všichni spíše připomínali Lotovu ženu. Jako první se vzpamatoval Pavel.

„Zítra je přece zkouška, ne?“ To byla samozřejmě řečnická otázka. Všichni věděli, že na další den je zkouška, ale zároveň tušili, na co se ve skutečnosti Pavel svou eufemistickou otázkou ptá. („Jak si ten budižkničemu vůbec dovoluje odjet na kamerovky, když má být v divadle? Hajzl jeden. Doufám, že těma kamerovkama neprojde. A proč nám o tom konkurzu neřekl? Proč sóluje, krysa jedna zasraná?!“)

            Všichni si v duchu promítnuli Pavlovu skutečnou otázku. Když si na ni v duchu každý odpověděl, Miluna se ozvala nahlas: „Hele, třeba mluvil s rejžou…“ Usrkla si vodky. Stůl opět ztichnul.

            „A co to je za kamerovky? To musel být nejdřív konkurz, ne?“ Pavlovi to očividně pořád vrtalo v hlavě.

            „Nevím.“ odpověděl Kamil. „Říkal to na zastávce, ale pak už jela tramvaj a on odjel.“

            „No dyť mu to přejme, ne?“ Pokusil se Jenda o žoviálnost a možná to myslel i vážně. Ale Miluna se začínala rozjíždět.

            „Tak to je jasný, ty blázne, že mu to všichni přejem. Ale zas jako platěj nějaká pravidla, ne? Jestli nikomu nic neřek a nepřijde na zkoušku, tak je to trochu trapný, ne? To se prostě nedělá.“ A Pavel se přidal: „Jestli nepřijde na zkoušku, tak je to normální blbec. Furt někoho řeší, furt někoho na něco upozorňuje, ale když zavolá Praha, tak Milánek najednou nevidí, neslyší. Ozvou se s kamerovkama a Milan se může posrat.“

            „Dyť by ses taky posral, kdyby se ti ozvali s kamerovkama,“ oznámil Jenda zcela evidentní pravdu.

            „Jo! Ale domluvil bych si to tak, abych nemusel zrušit zkoušku.“

            „Jaké zrušení zkoušky?“ zeptal se Jenda stoicky. „Dyť on zkoušku neruší. On nemá hauptku, na rozdíl od tebe. Když tam zítra nebude, tak se to bez něho neposere. Ne?“

            „Jo, to jo, ale je snad slušnost říct, že zítra nebude na zkoušce.“

            „A proč by ti to jako měl říkat?“

            „Ne mně, ale režisérovi, nebo šéfovi!“

            „A jak víš, že jim to neřek?“

            „Nevím to.“

            „Tak co se vztekáš?“

            „Já se nevztekám!“ zařval Pavel. „Jen mi prostě vadí takové jednání,“ uzavřel a dopil panáka whisky.

            Kdo ví, co mu vlastně vadilo. Možná to, že nezavolali jemu. On je přece přední herec divadla, ne? Pavel samozřejmě moc dobře věděl, o jaký konkurz se jedná. Osobně výzvu ke konkurzu odstraňoval z divadelní nástěnky, aby na ni nikdo další nemohl reagovat. Nevěděl ovšem, že to samé přibližně deset minut předtím udělal Milan, který taktéž nechtěl, aby na konkurz jel někdo další. Když pak tajemnice souboru šla opět kolem nástěnky, potřetí už tam výzvu odmítla pověsit a pomyslela si, že herci jsou opravdu hovada. Pavel tak žil v domnění, že o konkurzu nikdo kromě něj neví. Když měl do Prahy jet, všem řekl, že je mu zle a že musí zůstat doma. Přímo v Praze pak měl pocit, že opravdu zazářil a že se konečně vyhrabe z té provinční díry, kde podle svých představ jen marnil svůj talent.

            Ale nakonec jede na kamerovky Milan.

            „Taková nicka! Taková nula! Šmííírááák jeden!“ vztekal se po čtrnáctí panácích whisky. Bylo něco kolem jedné hodiny ranní. „Pročjetovždycky tak… že… jenom průměrní dostanoušanci, he? To je pšece nesprvdlivé.“ Už se mu po těch panácích, které zapíjel pivem, celkem blbě artikulovalo. „To jeje jenom protoprtže Praha semůže sasama ze sebe posrat! A my tammusíme jezdit na ty zasrané konkvrzy, místo abyoni jezdili tu za náma! Kurva.“ Dopil posledního panáka. „Du dom!!“ zařval a zvednul se.

            Cesta domů byla pro Pavla obtížná. Horizont byl permanentně nakřivo a nikdo jej nebyl schopen narovnat. Pavel prskal pod nosem a polohlasně nadával. Nakonec ho vzal balanc a omotal se kolem sloupu lampy. Chvíli se jí přidržoval, a pak si s ní začal povídat.

            „Řekni mi lampo! Je nasvětěsprravedlnost?“

            „Není,“ odpověděla mu lampa.

            „Já to věděl,“ řekl Pavel a rozbrečel se. Pak se sesunul na chodník a usnul opřen zády o lampu.

            Když se probral, svítilo na něj denní světlo a kolem chodili lidé do práce. Pavel se posbíral a vydal se rovnou do divadla, kde se osprchoval a opět usnul, tentokrát v herecké šatně.

IV.

            Milan se na dopolední zkoušce samozřejmě neobjevil. A vzhledem k tomu, že všichni znali důvod jeho nepřítomnosti, dost to poznamenalo jejich náladu. Těžko říct, jestli v negativním či pozitivním slova smyslu – faktem bylo, že nikomu nebylo do smíchu, nikdo nedělal žádné vtípky a všichni se jaksi podivně soustředili na nastudování nové hry, což zdaleka nebylo samozřejmé. Dokonce i režisér si toho všiml a chvíli nad tím dumal, ale pak si řekl, že jsou herci asi ještě vykalení z předchozí noci, a tak nemají náladu na vtipy.

            O pauze pak seděla Miluna v šatně, kouřila a dívala se z okna. Pršelo. Zapalovala si jednu za druhou a strašně moc si nechtěla připustit, že je naštvaná. Pamatovala si dobu, kdy takové stavy nezažívala. Dobu těsně po ukončení studií na konzervatoři, kdy nastoupila do divadla. Říkala si, že oblastní scéna je přesně to, co potřebuje. Bude hrát spoustu zajímavých rolí, získá potřebné zkušenosti a pak přijde nějaký režisér, zrežíruje s ní inscenaci a pozve ji ke spolupráci do Prahy. Uběhlo dvanáct let a nikdo ji nikam nepozval. Maximálně do hospody na panáka. A Miluna přitom věděla, že není bez talentu. Jenomže si zároveň uvědomovala, že takových jako ona běhají po republice stovky. Začínala tušit, že měla odejít do Prahy dříve. V době, kdy byla mladší. A hezčí. Jako její spolužačka Jarka. Ta tam šla hned po škole a chytla se. Divadlo, dabing i seriály. A říkala jí to! Říkala jí: „Miluno, ty kozo, nebuď blbá! Pojď do Prahy. Tady v té díře akorát vyschneš.“ Jenže Milunka zrovna hrála Ofélii. A čekala ji Nina Zarečná. Tak přece neodejde, ne? A navíc tušila, že ani v Praze se nic neděje samo od sebe – to jí nakonec Jarka potvrdila, když se Miluně přiznala, že si ze začátku musela určité postavení vyšukat. Ale to by pro Milunu nebyl zas takový problém… Koneckonců, když chtěla hrát právě Julii, taky tehdejšímu uměleckému šéfovi splnila pár erotických představ (hlavní rekvizitou byl barokní kostým z divadelního fundusu). Ale to už je dávno a ona je jinde. Stojí tady – opuchlá z chlastu, hlas má z třiceti cigaret denně poněkud vychrchlaný – a začíná tušit, že jí ujel vlak.

            „Takže budeme pokračovat. Druhé jednání, prosím všechny na jeviště,“ ozvalo se z odposlechu. Inspicient, pan Janál, opět svým uklidňujícím hlasem všechny povolal, aby bylo umění učiněno zadost. Miluna odhodila cigaretu do deště za oknem a pomyslela si, jak by tahle scéna skvěle vypadala ve filmu. Pak se vydala na jeviště.

            Tam už všichni čekali. Režisér seděl v hledišti a usilovně si něco zapisoval do poznámek. Ostatní herci už víceméně stáli na svých místech.

            „Tak pojďme prosím. Milunko, pojedeme od toho monologu, ano?“

            Miluna přikývla a přešla na levou stranu jeviště. Postavila se zády k hledišti a sklopila hlavu. Párkrát se nadechla, vytvořila dramatickou pauzy a pak pomalu začala.

            „Tehdy jsi pro mě byla jenom stín,

            ubohá nápodoba královny,

            marnivé nic, co chlubí se mým peřím…“ Chtěla pokračovat, ale před očima najednou viděla sebe samu, jak stojí na jevišti Národního divadla. Tahle vize ji probleskla před očima. Párkrát zamrkala a zavrtěla hlavou. Režisér si všiml, že se něco děje a trošku se zamračil. Miluna se opět nadechla a pokračovala o něco hlasitěji.

            „…falešný prolog přežalostné hry

            o vzestupu, co musí skončit pádem,

            pouhý sen o tom, čím jsi chtěla být…“ Náhle jí začal selhávat hlas. V krku se jí usídlil knedlík a opět musela zamrkat, protože jinak by se jí objevily slzy. Na sucho polkla.

            „…křiklavá fangle, tolik vděčný terč,

            nafoukla bublina, jen dech, jen zdání,

            podružná role, královna jen pro smích.“ Už dlouho se Miluně nestalo, že by se doopravdy zaposlouchala do slov, jež jako herečka na jevišti vypouští z úst. Už dlouho se jí nestalo, že by slova, jež říká takhle hluboko zasahovala do její herecké duše. Opět zatřásla hlavou, protože byť cítila, že se právě dotýká něčeho magického, měla z toho zároveň strach.

            „Kdo z dvořanů ti skládá poklony?

            Kam poděly se zástupy tvých věrných?

            Tohle si přeříkej, ať víš, kdo jsi:“ Znala ta otřepaná slova, že divadlo má nastavovat zrcadlo životu, ale vždycky je považovala za žvatlaní přecitlivělých dramaturgů, kteří se u pronášení těchto slov cítili, jako by právě objevili úhelný kámen světového dramatu. Ale tentokrát Milunu jen představa těch slov zasáhla tak, že se pomalu svezla na kolena. Znova zopakovala poslední verš a pak pokračovala.

            „Tohle se přeříkej, ať víš, kdo jsi:

            dřív prosili tě, teď se doprošuješ,

            dřív královna, teď korunu máš z trní,

            dřív ses mi smála, teď se směju já,

            dřív se tě báli, teď se bojíš ty,

            všem poroučelas, teď už nemáš komu.“ Hlas jí podruhé selhal. Spodní ret se jí chvěl. Klečela na jevišti, její oči se dívaly na ta prkna, jež prý znamenají svět a Miluna věděla, že musí dokončit monolog. Zcela rezignovaně se nadechla a téměř šeptem uzavřela svůj výstup.

            „Kruh spravedlnosti se uzavřel

            a z tebe je už jenom kořist času.“

            Bylo ticho.

Miluna klečela na zemi, režisér na ní koukal a ostatní herci – ti byli zahleděni někam do nitra sebe. Všichni měli nepřítomné pohledy a snažili se slova, která právě slyšeli vytěsnit z hlavy. Pro jistotu.

            Jako první se kupodivu vzpamatovala Miluna. Podívala se na režiséra, pak se postavila a řekla: „Nechci to vracet, můžeme jet dál prosím?“

            „Můžeme,“ řekl režisér.

            Když bylo po zkoušce, zastavila se Miluna u pana Janála.

            „Nejdete náhodou na oběd, pane Janál?“ zeptala se potichu.

            „Jdu. Ale domů. Dneska bude svíčková. Proč se ptáte?“

            „Ale jen tak… Nechtěla jsem jít sama, tak jsem se jenom zeptala.“

            Starému a zkušenému inspicientovi, který už byl v podstatě součástí divadelního inventáře, došlo, že Milunku něco trápí. „Ale víte co? Večer před představením si můžeme zajít na kafe. Co říkáte?“

            Miluna se zamyslela. „Tak dobře. Tak večer v klubu.“

            Nakonec šla do restaurace sama a objednala si samozřejmě svíčkovou, protože jí Janál udělal chutě. A tak prázdným pohledem hypnotizovala chladnoucí omáčku a uvnitř ji sžíral vztek. Byla naštvaná sama na sebe, což je ten nejhorší druh vzteku. Nakonec jídlo ani nedojedla, objednala si dvojitou vodku a naráz ji vypila.

Následně dala sama sobě slib. Tohle už se jí nikdy nestane. Už nikdy nepřipustí, aby se její skutečné city takto projevily na venek. A na jevišti už vůbec ne. Nenáviděla se za to, že takhle podleh

 Pak si v trafice koupila bensonky, sedla si do parku a pálila jednu za druhou. A s každým dalším gramem spáleného tabáku se sama v sobě zatvrzovala. Věděla, že je to den, kdy uvnitř sebe něco zabíjí, a že potom už nebude cesty zpět. Ale řekla si, že je přece herečka a že nikdo nic nepozná, ale pořád tak trochu tušila, že den ještě neskončil a že zabíjení umělecké duše ještě není na svém konci.

            „Víte pane Janál, já mám takový dojem, že jsem prosrala svůj život,“ oznámila potom odpoledne v klubu panu Janálovi a nejspíš i sama sobě.

            Janál se zamračil. „To bych neřekl. Proč si to myslíte? Znával jsem pár hereček, o kterých bych řekl, že si posraly život. Ale vy mezi ně prozatím nepatříte.“

            „Prozatím? Super. To jste mě teda uklidnil,“ odpověděla ironicky.

            „No jo. Jenom abyste mě špatně nepochopila. Pár skvělých hereček, co jsem znal, extratřídy, strávily celý svůj herecký život v tomto divadle a o nic nepřišly. Naproti tomu jiné, které zde byly jen chvíli a pak zmizely v Praze, přišly o hodně. Nezáleží na tom, kde člověk hraje, ale s jakým přístupem tak činí. Rozumíte mi?“ Miluně chvíli trvalo, než odpověděla:

            „Víte, pane Janál, to jsou s prominutím takové romantické divadelní kecy. Bez urážky. Takhle to možná fungovalo kdysi. Dneska je to všechno úplně jinde.“

            Tohle Janál asi slyšet nechtěl, ale stejně se zeptal „A kde to teda všechno je?“

            „V prdeli, pane Janál. V prdeli.“

            „Myslím, že si to jenom namlouváte.“

            „Nenamlouvám. Dneska, pokud nejste v Praze, tak nic neznamenáte.“

            „A v čem je to naše hlavní město tak výjimečné?“ Skoro to vypadalo, že Janál zvedl hlas, a dokonce se i trošku rozdurdil. Vždy si zakládal na své distingovanosti a pokaždé tvrdil, že kvalitní divadelní život se dá prožít kdekoliv. Ale Miluna už mělo trošku naváto, a tak se rozhodla mluvit bez skrupulí.

            „V Praze je všechno, pane Janál. Všechno! Jsou tam prachy, jsou tam příležitosti, jsou tam filmy, jsou tam hvězdy! Všude jinde je úplné hovno. Provinční zapadákov. Všichni tady akorát hnijeme a doma pod peřinou sníme, že se z těch místních sraček někdy dostaneme. A pak zjistíme, že jsme staří a že jsme všem v Praze úplně u prdele. A že jsou nám tyhle sračky prostě souzené! A tak se do nich zavrtáme, protože je tam teplo.“

            Pan Janál byl dlouho potichu. Vůbec nevěděl, co má říct. Vlastně byl dokonale zmatený. Srážka s nekompromisní pravdou jednoho vždycky rozhodí. Nakonec se nadechl, že něco řekne, ale zůstal jen sedět s pootevřenými ústy. A protože Miluna byla v ráži, tak pokračovala.

            „Sám jste, pane Janál, mluvil o herečkách, které jste znal. O extratřídách, jak jste je nazval. A vidíte – ani jste mi neřekl jejich jména. Protože víte, že je to zbytečné. Protože víte, že je neznám. Protože víte, že je, kurva do hajzlu, na tomhle světě vůbec nikdo nezná! Chápete?!“ Miluna už křičela. „Chápete? Nikdo je nezná. Jsou mrtvé! Zhebly a v životě nic nedokázaly! A nahoře v chodbě, po které nikdo nechodí, visí jejich černobílé fotky, na které se akorát práší! Jděte do hajzlu! Všichni!“

            Pak bouchla dlaněmi do stolu, vstala a s brekem utekla.

            Už nikdy v životě nebyla Miluna tak upřímná. Ani na jevišti, ani mimo něj.