Problémy mladého muže v dobách, kdy neexistovaly mobily – povídka

autor: | Led 23, 2023 | Literatura

Michal

Ranní probuzení Michalovi nemilosrdně připomnělo, že se v noci stala ne zrovna dobrá věc. Něco, co je obvykle označováno jako omyl. Naštěstí předmět onoho omylu již vedle něj neležel. Asi odešla ještě za tmy. Ani ho to moc nemrzelo, přece jen, když si uvědomil, co všechno s ní dělal, přišlo mu tak nějak logické, že odešla pro jistotu dřív, než se probudil. Na jejím místě by udělal to samé. Je zajímavé, jak se lidé raději vyhnou rannímu křečovitému rozhovoru, kde by si třeba řekli, jak se v noci výborně pomilovali a raději vypadnou, ještě když ten druhý spí. Anebo vlastně ne. Vlastně to zajímavé vůbec není.

Po krátké nevýživné snídani vyšel Michal před dům na ulici. Tam se na chvíli zastavil. Michal se často zastavoval. Lidem to vždycky připadalo podivné, jako například tlustému stánkaři, který naproti prodával párky v rohlíku. Prohlížel si Michala a dalo by se říct, že i zaujatě. Ten mu to chvíli oplácel, aby se nakonec ke stánkaři vydal.

„Párek v rohlíku, prosím.“

„S hořčicí?“

„Ne. S kečupem.“

„S cibulí?“

„Bez.“

Michal dostal párek v rohlíku s kečupem a bez cibule a byl rád, že obdržel to, o co požádal, což nebývá zdaleka samozřejmé. Michal například jednou zkusil požádat hezkou slečnu o pohlavní styk přímo ve výtahu, ve kterém se zrovna nacházeli a nejenže mu to nebylo poskytnuto, ale dostal navíc příval nadávek, které z úst oné hezké slečny zněly celkem nepatřičně.

Michal se vydal směrem k náměstí, kde se posadil pod morový sloup a dojídal stánkařův výtvor, když k němu doběhl zakrslý pes a začal na Michala koukat. Michal koukal na něj a žvýkal. Když psovi došlo, že teda asi nic, odešel. Michal ho sledoval pohledem a když začal pes očumovat jiného člověka, postavil se a vydal se do baru u Krkavce. Bar Krkavec byl úplně klasický městský bar – zrcadla, plast, automaty.

Otevřel těžké dřevěné dveře a zamířil si to rovnou k baru, ke kterému se posadil. Za barem stál nepovedený pokus o člověka, který překouřeným hlasem řekl:

„Dneska nějak brzo, ne? Hele, vždyť slunce sotva vyšlo. Co si dají? Pivo nebo limo?“

„Limo,“ řekl Michal a rozhlédl se, aby zjistil, že je v baru sám.

„Hele Johny, ty nechodíš na vejšku?“ Barman totiž vyrostl v hlavním městě a každému říkal Johny. A občas onikal.

„Ne.“

„Hele a čím se vlastně živěj?“

„Jsem rentiér.“

„Co to je, hele?“

„Nejmenuji se ani Johny ani Hele a co to je rentiér si najdi ve slovníku.“

„No, jo no.“

Teplou kolu pil Michal pomalu. Barman ho sledoval s přimhouřeným pohledem, protože věděl, že Michal brzy něco řekne. To už je ta barmanská intuice – třeba vědí, kdy se sklonit, aby neschytali tágem přes pusu. 

„Dneska v noci jsem asi udělal pičovinu,“ řekl Michal.

„No jasně,“ barman na to. „To už tak lidi dělaj. Já jsem třeba jednou podepřel svý auto prasklým heverem.“

Ticho.

„No.. a dál?“

„Hele jako, nic se nestalo. Ale mohlo.“

Michal si barmana chvíli prohlížel, jestli to myslí vážně a když mu došlo, že jo, řekl:

„Fakt si mi pomoh. Dík.“

„V pohodě. Hele, dáš si ještě kolu?“

„Dám.“

Michal se u toho baru opravdu hodně nudil, ale čím déle tam seděl, tím více mu bylo jasné, že to, co se v noci stalo musí Janě nějak říct. Jana byla slečna, se kterou Michal celkem rád a pravidelně prováděl ty směšné pohyby, kdy je všem zúčastněným docela fajn a ostatní tomu říkají, že “spolu chodí”. Jenže Jana uplatňovala na Michala zároveň jakési majetnické právo a to i ve chvílích, kdy to bylo vyloženě na škodu. Ne že by ji Michal neměl rád, to měl, ale přece jen, někdy si zkrátka rád povídal i s jinými slečnami a s Janou uplatňující majetkové právo po boku, to jaksi nešlo. A tak Michal v noci udělal to, co udělal a teď to prostě musel Janě říct. No, ne že by přímo musel, zkrátka jí to říct chtěl. Nakonec si připustil, že to udělal naprosto cíleně, s vědomím všech důsledků, které z toho pro něj plynou. A tak si vymyslel plán. Večer se opije, hodně opije, s tím koneckonců neměl nikdy problém, a pak se Janě přizná.

Vyšel z baru a z nudy si to zamířil do parku. Nakonec bylo hezky, tak proč ne. Děti ještě byly ve školách, důchodci ve frontách, takže park byl téměř prázdný, až na několik nadšených běžců a pár existencí/neexistencí. Měl tak množství laviček na výběr. Vybral si jednu pod několika vzrostlými stromy na kterou se posadil a začal se koukat do korun. Nic tam nehledal, ani tam nic nenašel, zkrátka to byly obyčejné koruny stromů. Michal nechápal některé své poetické kamarády, kteří například hledali smysl života v pozorování mraků a následném vyvozování filosofických myšlenek o pomíjivosti. Michal byl jinak založen. Koruny stromů jsou koruny stromů, mraky jsou mraky. Tečka. Když si po chvíli uvědomil, že je čas oběda, vydal se logicky na oběd. Tečka. Dal si kuřecí špíz s brambory. Po zaplacení hned odešel, protože pingl se tvářil, vypadal a také choval jako debil.

Michal šel domů, kde usnul.

To se mu stávalo často.

Probudilo ho drnčení telefonu. Chvíli ho znechuceně sledoval, ale nakonec se donutil vysoukat se z postele a zvednout sluchátko. Zakroucenou šňůru si nevědomky motal kolem ruky.

„Prosím?“

„Ahoj Michale.“

Michal na sucho polkl. „Ahoj Jano.“

„Myslela jsem si, že budeš doma. Přijdeš za náma?“

„Kam?“

„Do Modráku.“

„A kdo tam je všechno?“

„Já, Kamil, Petra a Pepíno.“

„Tak jo. Za chvíli jsem tam,“ řekl Michal a zavěsil.

Chvíle trvala hodinu. Michal se pokoušel v koupelně nějak zkulturnit a když už výsledek začínal být ucházející, vykašlal se na to. To se mu taky stávalo často. Jednou se rozhodl napsat román. Vzal papír a napsal: Všichni Eloóvé vyděšeně koukali na třpytivě démantovou kouli, jenž se pozvolna snášela k jejich překvapené královně a vydávala omamné zvuky podobající se zpěvu křišťálových varhan a společné vědomí Eloóú vytrysklo v mohutný gejzír emocí, který se ve vyšších hladinách bytí spojil s Nekonečnem a to vše dalo vzniknout neskutečnému a nikdy neviděnému… 

A pak psát přestal.

Klub Modrák byl na druhé straně města a když Michal vyšel z domu, byla už tma. Tmu měl rád. Nastoupil do tramvaje a posadil se za starší paní zvláštního zjevu, která si neustále pro sebe něco mumlala. Michal ji chvíli poslouchal, ale když zjistil, že paní slova vypouští tak nějak v náhodném pořadí a bez zjevné návaznosti, zavřel oči a jen se kolébal spolu s tramvají.

Jakmile Michal otevřel malé železné dveře a vstoupil do „dance“ klubu Modrý jazyk neboli Blue Tongue, ihned ho do uší udeřila hudba a do nosu kouř z cigaret. Za rytmického dunění prošel celým klubem, až nakonec našel společnost, kterou hledal. Posadil se vedle Jany a dal jí polibek. Na tvář. Aby se neřeklo. S úsměvem se na něj podívala. On se neusmíval a mlčel. Když přišla holka, která roznášela pití, Michal si nejdříve prohlédl její ňadra (to se mu stávalo taky docela často) a pak si objednal pivo a k tomu tři vodky.

„Jé, to nás nemusíš zvát,“ ozvala se Petra, protože si myslela, že dělá humor a že je vtipná. Michal ji neměl rád a každému říkal, že je pitka.

„V pořádku. Nefandi si.“ Odsekl Michal.

„Co ti zase dneska přelítlo přes nos?“

„Tvoje přiblblá poznámka.“

„Se neposer,“ tímto Petra ukončila diskuzi.

Podobně rozhovory absolvoval Michal docela často a také díky nim odmítala většina lidí akceptovat jeho právo na názor. Po této křečovité rozmluvě donesla prsatá holka pití, které si Michal objednal, položila to vše na stůl a následně se vypnul proud. Nastala absolutní tma, vteřinu bylo ticho, pak se ozval jekot a když po chvilce naskočily nouzovky, roztančený a uječený dav se uklidnil. Všechno dohromady to vytvořila vcelku zajímavou atmosféru. Jen ticho, cigaretový kouř a mdlé světlo nouzových žárovek.

„Není to super?“ Řekla Jana.

„Velice.“ Odpověděl Michal a vliv do sebe prvního panáka vodky. Pak druhého a na to třetího. To pak zapil několika doušky piva. Jeho oblíbená smrtící kombinace. Znal jich víc. Po chvíli se Jana naklonila k Martinovi a potichu mu zašeptala:

„Nechceš dneska přespat u mě?“ Na tohle se ptala často.

Martin neodpověděl, místo toho si objednal další rundu stejného složení.

„To mi jako nemůžeš odpovědět?“ Na tohle se taky ptala často.

„Ne,“ řekl Michal a mlčel. Jana pokrčila rameny a začala si povídat s Petrou.

Uběhla hodina, Michalovým hrdlem proteklo mnoho alkoholu a ten se nyní otočil na Janu. Chvíli zaostřoval a pak s vypětím sil pronesl:

„Musím ti něco říct,“ a škytl.

Jana mlčela.

„Já jsem ti zahnul.“

Jana mlčela.

„Vypadla až ráno. Šukali jsme celou noc. Bylo to super. Ani nevím, jak se jmenovala.“

Jana odešla.

„Kam šla?“ Zeptala se Petra.

Michal odešel.

Dopotácel se domů, kde se pokoušel usnout, ale ve stavu v jakém byl se mu to příliš nedařilo. Vrtulníkový efekt mu nedovoloval zůstat na posteli a tak…

…se ráno probral v chodbě mezi koupelnou a záchodem. Oblečený. V hlavě mu cinkaly kovadlinky a asi půl hodiny se nebyl schopen dostat do alespoň zdánlivě vertikální polohy. Nakonec se v mírném předklonu přesunul k záchodové míse, do které vyvrátil obsah žaludku. Při ranní očistě se Michal snažil vzpomenout si na to, proč je mu tak blbě, ale vzpomínky byly patrně zabity alkoholem a pohřbeny někde v rovinách nevědomí. Uvařil si kafe, sedl si ven na balkón a vracel se zpátky mezi nás. Povedlo se mu to asi za hodinu. Nicméně další hodinu potom jen seděl a koukal do nikam. Zcela nevědomky se dostal do dokonalého útlumu. Jsou lidé, kteří kvůli podobnému stavu cestují pod Hindúkuš a navíc si vše komplikují hledáním sebe sama.

Po poledni si dal nenáročný oběd a pustil si TV. Chvíli sledoval dokument o migrujících termitech Isoptera Migralis, a když se dozvěděl, že jsou schopni překonat vzdálenost až dvaceti kilometrů, přišlo mu to natolik zajímavé a nepochopitelné, že pocítil potřebu se s touto informací s někým podělit, a tak vstal, zvedl sluchátko telefonu a vytočil Janu.

„Čau Jani. Normálně věděla si, že jeden druh termitů je schopen překonat vzdálenost až dvaceti kilometrů?..“

Nic. Ticho.

„Jano? Slyšíš mě? Jsi tam?“

„Ty seš vážně dement Michale.“ A cvak. Zavěsila.

Michal ještě chvíli držel němé sluchátko u ucha a pak ho pomalu položil na telefonní přístroj. Začal přemýšlet nad tím, že asi zapomněl na něco dost podstatného. Začal mít takový zvláštní pocit, že si asi ze včerejšího večera nepamatuje nějaký zásadní moment, který patrně dost ovlivnil vztah Jany k němu. Byl z toho nervózní. Nakonec zvedl znova sluchátko a vytočil telefonní číslo Petry, i když věděl, že je to pitka.

„Nazdar Michale. Potřebuješ něco?“ Michal si moc dobře všiml jejího chladného tónu.

„Prosím tě, nevíš náhodou, co se děje s Janou? Teď jsem jí volal a ona mi to z ničeho nic položila. Asi měla nějaký důvod, ale já asi nevím jaký.“

Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo:

„Ty Michale, ty to jenom děláš, nebo si vážně retardovaný?“

Podobně laděný dotaz očekával. Řekl: „Bojím se, že ti nerozumím.“

„To se teda divím. Víš, tys jí dal včera tak nějak najevo, že už by to asi mezi vámi moc nefachčilo. Teda, řeks ji, že si chrápal s jinou, což Janu, budeš se divit, docela rozhodilo. To si na to jako nepamatuješ?“

Michal si konečně uvědomil, na co že si to před chvíli nemohl vzpomenout.

„Aha. Tak nic Petro. Díky. Měj se.“ Řekl a ukončil hovor. Pak si sedl na zem a začal uvažovat nad tím, co mu Jana řekla. To o tom dementovi. Jestli náhodou neměla pravdu.

Nakonec se odhodlal k závažnému kroku. To se mu naopak moc často nestávalo, neboť závažným krokům se snažil svědomitě vyhýbat, protože měl pocit, že vždy přinesou více škody než užitku.

Závažný krok spočíval v následující myšlence: vypadne.

Vypadne na čas z města a pročistí si trochu hlavu. Předpokládal, že změna prostředí zastaví zjevný nástup demence. Pro jistotu začal ihned jednat, přece jen znal sám sebe a bál se, že by si to třeba rozmyslel. Sbalil si věci, vzal klíče od auta, zamknul byt a vydal se za svým otcem, jenž bydlel kousek za městem a kterého už více než rok neviděl.

„Nazdáár Míšo! Kde se tu bereš?“

„Ahoj tati. Chci tě o něco poprosit.“

„Jasně, ale to počká,“ řekl otec tajemně a pak pokračoval. „Teď se pojď na něco podívat. Budeš čubrnět. Ti garantuju!“

A vzal Michala za ruku jako by to byl pětiletý kluk a vedl ho kolem domu dozadu do zahrady. Tam se zastavili, otec ukázal před sebe a nadšeně se zeptal:

„Tak. Co tomu říkáš?!“

Chvíle trapného ticha a pak: „A co to je tati?“

„Králíkárna.“

„Králíkárna?“

„Králíkárna. Vidíš, tady se to otvírá, sem strkáš žrádlo a semhle vodu. To vpravo je zateplení, na zimu, chápeš. Tak co? Špica ne?“ zeptal se otec a čekal.

„No.. myslím si, že to je opravdu skvělá králíkárna.“

„Že? No tak pojď dovnitř dáme si čaj.“

Při čaji řekl Michal otci, co po něm chce.

„Víš potřeboval bych půjčit klíče od babiččina domu.“

Otec se zamračil. „A k čemu to?“

„Potřebuji se učit na státnice,“ svědomitě lhal Michal.

Otec přikývl a ze skříně vytáhl svazek klíčů, které podal Michalovi. Na dotaz, jak dlouho se tam zdrží, Michal jen pokrčil rameny. Pak poděkoval a vstal, že půjde pryč. Ale otec se potichu zeptal:

„Neviděl si Kláru? Teď někdy?“

Michal se zarazil. „Jo. Asi před týdnem. Pracuje teď v rádiu a chodí s jedním dobře situovaným arabem.“

Otci se svraštilo čelo. „S arabem? A co je to zač?“

„Obyvatel Spojených arabských emirátů. Neznám ho. Vím jenom, že je to arab a že má mercedesa. A pokud chceš bližší informace, tak Kláře zavolej.“

„Nemám její číslo!“ Odsekl otec.

„Tak si piš. Pět pět dva..“

„Já ho nechci!“ zařval ten nešťastný muž. „Je povinností dcery ozvat se otci!“

„Jasně tati. Jasně…“ Řekl Michal a odešel. Ještě dlouho potom seděl v autě, než od otcova domu odjel.

Cesta, kterou se vydal byla rozmanitá. Velké město, menší město, malé město, pak několik vesnic za sebou, pak odbočka doleva, dlouho dlouho nic, potom hory a v těch horách cíl Michalovy cesty. Za horami už byl potom další stát.

Dojel pozdě odpoledne.

Slunce se tak nějak nemohlo rozhodnout, jestli už má zapadnout, nebo ještě chvilku počkat. Zpěv ptáků pomalu umlkal a dům Michalovy babičky vrhal dlouhý a široký stín téměř přes celou zahradu. Michal nechal auto na cestě, protože vjíždět do zahrady bylo vzhledem k velmi vysoké trávě nepraktické. V domě bylo zima a vzduch byl zatuchlý, jako u všech staveb, do kterých dlouho nikdo nevstoupil. Všechno bylo přesně tak, jak si to Michal pamatoval. Jakoby od jeho poslední návštěvy nebylo ničím pohnuto. Vytvářelo to poněkud stísněnou atmosféru. Michal otevřel okna a pak vyšel na zahradu.

V kurníku našel rozpadlý žebřík, ztrouchnivělou hrušeň a nikdy nepoužitou králíkárnu, kterou Martinův otec daroval své matce v době, kdy už nebyla schopna rozpoznat slepici od krocana a dům opouštěla jen sporadicky. Celá zahrada působila velmi depresivně. Michal se posadil na lavičku (potom co ji složitě hledal v přerostlé trávě) a zapálil si cigaretu. Kouřil a přitom si uvědomoval, že asi našel to, co hledal. Konkrétně teda jiné myšlenky, neboť mu bylo jasné, že než to tady dá všechno do pořádku, rozhodně mu jeho současné problémy přijdou když ne směšné, tak vzdálené určitě. Dokouřil a vešel do domu.

Na druhý den ráno si nelibě uvědomil, že bude muset do obchodu nakoupit alespoň základní potraviny. Šel pěšky.

Obchod představovaly dvě unimo buňky smontované dohromady. Paní u pokladny Michala zaregistrovala až ve chvíli, kdy stál před ní s potřebou zaplacení. Bez jediného slova ho zkasírovala a následně pokračovala v dosavadní (ne)činnosti. Doma se Michal nasnídal, aby posléze vyšel ven a dělal to, co už nedělal dlouhá léta. Začal fyzicky pracovat.

Touto, pro Michala dosti netypickou činností, strávil následující týden, kdy každý den se podobal tomu předchozímu, samozřejmě až na drobné detaily (jednou pršelo například). Každopádně po týdnu už nebylo co dělat a tak Michal jen tak seděl na lavičce, která už byla snadno k nalezení, kouřil, pil kávu a přemýšlel, co dál. Měl po obědě, na práci neměl nic, číst se mu nechtělo, televize ho nebavila, a tak si nakonec řekl, že by bylo fajn se projít po okolí. Docela ho zajímalo, jak se dědina za ta léta změnila. Dokouřil, dopil, uklidil a vyrazil.

Vyšel ze zahrady na cestu a namátkou se vydal doleva. Šel asi čtvrt hodiny, když došel k místu, které nemohl minout bez povšimnutí. Místo, které upoutá jeho pozornost kdykoliv a kdekoliv. Hospoda. Stál před vchodem a váhal. Buď vejde a dopadne to špatně, to věděl, anebo nevejde a dopadne to o něco lépe, čímž si ale úplně jistý nebyl. 

Vsadil na jistotu a vešel.

Michal pomalu otevřel oči. Skrz větve a listy se díval na nebe. Pomalu se posadil, opřel se o kmen stromu a rozhlédl se. Zjistil že je ráno, že leží u kostela, že je potlučený a že nemá ponožky. To ho překvapilo. Měl kalhoty, měl košili, měl trenky, měl boty(!), ale neměl ponožky. Po chvíli marného vybavovaní si, co se vlastně událo, se postavil a vydal se k domu babičky. Když míjel obchod, zastavila ho jakási slečna. Michala to překvapilo a to tím spíše, že vůbec nebyla hezká.

„Ahoj Michale,“ řekla.

Michala hodně udivil tento podivný fakt, že ona nehezká slečna zná jeho jméno. Vzhledem ke svému stavu se rozhodl mlčet.

„Kdy si to zopakujem?“ pokračovala slečna a mrkla levým okem.

Michal se zhrozil. Zaprvé vůbec netušil, proč na něj mrká a zadruhé si nebyl jistý tím, co jako mají zrovna oni dva opakovat.

„A co jako máme opakovat?“ zeptal se.

Škaredá slečna zvedla levé obočí a zavrtěla hlavou. „Ale Michale, nedělej že o ničem nevíš a už vůbec nedělej, že se ti to nelíbilo..“

V Michalově srdci hrklo. V každé komoře zvlášť. Na sucho polkl a setřel si pot ze spánku a pak se s hraným úsměvem zeptal: „ A jak se prosím tě jmenuješ?“

„Jarmila.“

„Jarmila? V kalendáři je přes třista jmen a vaši tě pojmenovali Jarmila?“

„Jo. Ale včera ti to nevadilo. Říkal jsi mi Lorde Atentátníku.“

Na tohle oznámení Michal jen několikrát zamrkal.

„Ty jsi dokonale zmaten, že?“ řekla škaredá Jarmila.

„Popravdě řečeno jo.“

Jarmila se na něj následně usmála takovým tím všeříkajícím úsměvem, které umí vyloudit všechny škaredé holky, když se jim podaří přemluvit nějakého nameteného kluka, aby je ojel. Michal na to jen pokýval hlavou a Jarmile došlo, že mu to došlo. Vítězoslavně na něj mrkla, otočila se na patě a začala odcházet.

Michal se rozhodl, že jeho vesnická anabáze je nejspíše u konce a vyrazil na cestu do města.

Klára

„Drž hubu ty děvko!!“

„Ještě jednou mi řekneš drž hubu ty děvko, tak ti rozkopu koule.“

„Cože?! Co si myslíš, ty..“

„V tvé přítomnosti raději nemyslím, to se pak stírají rozdíly.“

„Drž hubu ty děvko!!“

A tak Klára udělal krok dopředu a následně špičkou boty kopla  Ahmeda do koulí. A to jako tak, že hodně. Ahmed se svalil a příští minuty se snažil nadechnout. Klára mezitím naházela zbytek svých věcí do tašky a vyšla z domu. Cestou ještě kopla Ahmeda do žaludku. Před domem nasedla do fiatu, který parkoval vedle mercedesu a vycouval na cestu, po které potom pokračovala do centra.

Po půl hodině jízdy auto zastavila a šla k Martinovu bytu. Martin doma nebyl a tak si odemkla. Tašku hodila do neurčitého směru a rovnou si to zamířila do kuchyně, kde si udělala kafe. Zrovna když si sedla a myslela si, že bude mít konečně chvilku klid, začal zběsile zvonit telefon. Klára ho chvíli ignorovala, až nakonec zvítězila zvědavost a ona zvedla sluchátko.

„Hálo..“ řekla.

„Kdo je tam?!“ ozval se ze sluchátku ženský hlas.

„Já.“ Reagovala Klára.

„Moc vtipné. S kým mluvím?“

„To bych taky ráda věděla.“

„Aha. Tak víš co puso, vyřiď Martinovi, že na něj seru. Sbohem.“

Cvak.

„Sbohem.“ Řekla Klára do němého sluchátka a zase si sedla. Šálek s kávou měla jen nepatrný kousek od úst, když zarachotily klíče a v pokoji se za pár okamžiků objevil Michal. To, že v sedačce uviděl Kláru ho překvapilo. Chvíli na ní koukal, až se nakonec zeptal:

„Co tady děláš?“

„Piju kafe.“

„Fajn, a proč ho nepiješ u Araba?“

„Arab mě přestal zajímat.“ Řekla Klára.

„Jakto?“

„Říkal mi děvko a navíc nemá koule.“

„Koule?

„Koule.“

„Jak jako koule?“

„Možná už sis Michale všiml, že muži mívají pod penisem takový pytlík a v něm dvě koule. No a v případě Ahmeda je toto tvrzení značně přehnané.“

„Jak to?“

„Nerada bych zacházela do podrobností.“

„Jak myslíš. Je mi to v vlastně jedno.“ No, zase úplně jedno mu to nebylo, ale to sem nepatří. 

„Michale, řeknu to na rovinu, potřebuji se u tebe na nějakou dobu ubytovat.“

„Není problém. Stejně tady teď moc často nebudu,“ odvětil Michal.

„Ty mě děsíš. Našel sis holku, co? Michale, z toho se může stát největší chyba tvého života. Zvaž dobře, jestli opravdu..“

„Nech toho sestřičko. Nudíš mě. A mimochodem, nechtěla bys třeba brnknout otci?“

„Nech toho bratříčku. Nudíš mně.“

Tímto tento na informace bohatý rozhovor skončil. Michal si následně lehnul na gauč a začal koukat do stropu. Mlčel. Klára ten stav znala. Věděla, že Michal je schopný takhle ležet několik hodin, aniž by zavřel oči a usnul. A tak v klidu dopila kávu, opřela hlavu o opěradlo křesla a zavřela oči. Po chvilce začala pravidelně vydechovat,

A tak tam ti dva lidé, sestra s bratrem, v klidném porozumění odpočívali. V tom bytě kdesi v bezejmenném městě. V těch časech, kdy se v barech kouřilo, na hajzlech šoustalo a když jste chtěli někomu zavolat, museli jste číslo opravdu vytočit.