Herec k nepřežití – část devátá

O dva dny později, večer před představením, povídá v šatně Jenda mladému Kamilovi.

„Ty představ si, Milan normálně tu Richardovu dceru omrdal.“

„Fakt? Kdy?“

„No po premiéře. Normálně ji zatáh na pohostiňák a omrdal.“

„No jo no. Stávaj se i horší věci.“ Pokrčil Kamil rameny.

„Já si stejně myslím, že on jednou něco chytne. Vole, dyť on omrdal snad každého tady v divadle.“

„Fakt? To ani nevím.“

„No jo, seš tu krátce. Však tu holku, tu z tvého ročníku, jak tu byla s tebou na ten konkurz, tak tu omrdal taky, co myslíš.“

Pokračování textu Herec k nepřežití – část devátá

Trest – mikropovídka č. 5

Jsem ztracená existence. Mé dětství stálo za hovno, moje puberta stála za hovno a moje dospělost už nestojí ani za to hovno. Střední školu jsem nedodělal a normální práci si nikdy nenašel. Měl jsem problémy s prachama, tak jsem začal dělat pro Šéfa. Nejprve si mě jenom oťukával a dával mi na práci lehčí věci. Sem tam dát někomu přes držku, rozmlátit někomu káru, prostě klasické jobovky. Když jsem se mu takhle osvědčil, postoupil jsem.

Pokračování textu Trest – mikropovídka č. 5

Bdělost – mikropovídka č.4

 

Ludvík trpěl takovou zvláštní poruchou. Byla to jistá forma náměsíčnosti. On se třeba v noci vzbudil, udělal nějakou věc a zase usnul. Po nějaké chvíli se znova probudil a teprve pak mu došlo, co se vlastně dělo.

Poprvé se to stalo, když mu bylo přibližně patnáct a Ludvík se v noci probral, vstal z postele, otevřel okno a vyhodil ven peřinu, pod kterou spal. Je třeba poznamenat, že Ludvík se svými rodiči bydlel v šestém patře. Když peřinu vyhodil, zavřel okno a zase šel spát. Po nějaké době ho probudila zima. Bez jakéhokoliv zaváhání otevřel peřináč a vytáhl si další peřinu. A nakonec se probral potřetí. To už se docela podivil proč není jeho peřina povlečená. A pak mu konečně došlo, co udělal. Nějak se mu to nechtělo věřit a tak otevřel okno a podíval se dolů. Na chodníku ležela peřina. Ludvík zašel za mamkou.

Pokračování textu Bdělost – mikropovídka č.4

Jízda – mikropovídka č.3

„Ahoj. Jmenuji se Daniel a jsem anděl.“
Kryštof si prohlížel malého muže, který se před něj posadil ke stolu v nějaké hospodě. Příliš nechápal, co se děje. Ráno šel normálně do práce. Pracoval jako poštovní doručovatel. Když šel pro podpis k jednomu adresátovi, pamatoval si jen, že zazvonil na zvonek a pak nic. Najednou seděl v prázdné hospodě a měl před sebou pivo.
„Kdože jste?“ zeptal se Kryštof nechápavě.
„Jsem anděl a jmenuji se Daniel.“ Zopakoval muž.
Kryštof se rozhlédl. Nikde nikdo, jen plný škopek piva před ním.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„Jsi v nebi.“

Pokračování textu Jízda – mikropovídka č.3

Dialog na konci – mikropovídka č.2

Asi pětatřicetiletá žena zemřela. Měla docela štěstí, protože se dostala do nebe. Nicméně život na zemi jí docela bavil, a tak když jednou potkala pána Boha, řekla mu:
„Pane Bože, podívej, co jsi dopustil.“
„Co máš přesně na mysli?“ Zeptal se Bůh i když všechno ví, ale potřeboval nějak udržet konverzaci.
„No moji smrt přece.“
„A jak jsi zemřela?“ Bůh stále udržoval konverzaci.
„Oni mě přivázali ke kameni a hodili do vody. Jenže já se nepotopila.“
„Vidíš, jaké si měla štěstí. To se jen tak někomu nepodaří.“ V tomhle má Bůh pravdu, schválně si to někdy zkuste. Jenže žena na to:
„No jo, ale oni mě pak vytáhli, řekli, že jsem čarodějnice a upálili mě.“
Bůh se zamyslel a potom řekl:
„No vidíš… A pointa?“
—————-
 POSLECH:
https://www.youtube.com/watch?v=Hv4CiSmQ4jI