Herec k nepřežití – část patnáctá a poslední

Byl den velkého přímého přenosu. Byl to den, kdy nastane vrchol Milanovy herecké kariéry. A Milan měl hlavu v záchodové míse a zvracel. Ještě včera večer si říkal, že se nesmí moc opít, ale nepovedlo se. Ale na druhou stranu věděl, že je teprve brzké poledne a že do večera času dost. A tak přestože Milan zvracel, usmíval se.

            Když pak seděl na gauči a popíjel pomerančový džus, zazvonil telefon.

            „No nazdáár,“ ozval se ve sluchátku ječivý hlas.

            „Čau Miluno. Co je?“

            „Hele napadlo mě, že bych dneska přijela do Prahy na ten večer.“

            „Aha.“

            „Jako chápeš normálně držet palečky. Musím podpořit, ne?“

            „No.“

            „Nebudeš mít náhodou nějaký lístek? Nebo jak to tam funguje?“

            „No jako… asi jo. Mám vlastně dva lístky. A ty pojedeš sama?“

            „No jo. Ostatní nemohli. Ale tak to by nebyl problém. Mně by nevadilo, že bych byla sama.“

            „No dobře no. Tak já nevím… Víš, kde bydlím?“

            „Ne.“

            Milan jí vysvětlil cestu s tím, že dorazí k němu a pak půjdou spolu.

            Po telefonu si šel Milan ještě na chvíli lehnout.

            Probudil ho až zvonek. Pomyslel si kombinaci sprostých slov a nechápavě se podíval na hodinky. Spal čtyři hodiny. To už mu myšlenky nestačily a potřeboval slyšet svůj hlas. „Kurva.“ Řekl. Pak otevřel dveře. Miluna vpochodovala dovnitř i s kufrem a Milan se skoro lekl, že se k němu stěhuje.

            „Fuj tam je hic. Ještě že bydlíš v přízemí.“

            „No jo.“ Milan zavřel dveře a doprovodil Milunu do obýváku.

            „Kde máš koupelnu?“

            Milan ukázal a herečka zmizela uvnitř i s kufrem. Když se za půl hodiny objevila, měla na sobě krásné večerní šaty, ve kterých Milan poznal kostým z jedené hry, která měla před rokem derniéru.

            „Hezké šaty,“ řekl.

            „Dík. Však taky stály hafo peněz.“

            „No jo. Ale ty boty k nim moc nesedí.“

            „Na boty seru. A co ty?“

            „Co?“

            „Jdeš jenom v trenkách?“

            „Ale prd.“

            Milan odešel do ložnice, otevřel skříň a vyndal svůj nový oblek, který si pro dnešní příležitost koupil u Steilmana. Když si ho oblékl, vypadal vskutku luxusně.

            „No to mě poser.“ Ohodnotila Milana jeho návštěva a několik sekund si ho prohlížela. „Vypadáš jako Sandokan v obleku.“

            „No. Ale sluší mi to, ne?“

            „Jo sluší. Tak co? Kdy vyrazíme?“

            „Ještě máme chvilku. Dáme si panáka?“

            „Už?“

            Milan otevřel bar a vyndal skotskou, kterou následně rozlil do dvou skleniček. Přiťukli si. A Milunka spustila. Povyprávěla mu všechny novinky z divadla, všechny zážitky, které prožila, i ty které prožil někdo jiný a navrch přidala pár historek, které neprožil vůbec nikdo. Milan to vše trpělivě poslouchal a pokyvoval hlavou. Když konečně Miluna skončila, zeptala se:

            „No a co ty?“

            A tak začal Milan. Na rozdíl od Miluny vyprávěl pouze historky, které se staly, ale pro změnu si je trošku přibarvoval. Respektive si přibarvoval svou roli v nich. Historky, ve kterých se sám nevyskytoval, nevyprávěl vůbec. Nakonec doba postoupila a byl čas vyrazit.

            Milan měl objednaný taxík, který je dopravil přímo na místo konání slavnostního večera. Tam se rozdělili, protože Milan musel do zákulisí a tak Milunka zůstala osamocena. Ale jí to nevadilo. Zcela přirozeně splynula s davem a nechala se okouzlovat pozlátkem pseudo výjimečnosti.  Byli tam všichni. Tedy – všichni, co něco znamenali. Tedy – všichni, co si o sobě mysleli, že něco znamenají. V sále byla spousta kamer a tak se samozřejmě všichni chovali zcela přirozeně. Do začátku zbývala přibližně půl hodina a tak Miluna zakotvila u baru. Když to konečně vypuklo, Milunka se vpotácela do sálu a zaujala své místo. Tvary se ji příjemně slily do jedné barevné šmouhy, a tak jí na tváři neustále hrál úsměv.

            Kategorie, které ji nezajímaly, tedy všechny kromě té, kde byl nominovaný Milan, poslouchala tak na půl ucha a hlídala se, aby neusnula. A pak to přišlo.

            Moderátorská dvojice (blondýna a krasavec) vyhlásila kategorii o nejoblíbenějšího herce televizních obrazovek a Miluna se podvědomě narovnala. Krasavec ještě chvilku vtipkoval a pak blondýna vyslovila jméno. Milan Nikl. Ozval se potlesk a jedno vypísknutí – to Milunka se projevila. Milan se postavil, zamířil k pódiu a vyšplhal se k moderátorům. Jakýsi country zpěvák mu předal cenu (skleněné cosi) a nakonec se Milan zastavil před mikrofonem.

            „Tak,“ začal, „co na to říci? Když někdo ohodnotí schopnosti člověka, a navíc, když toto učiní samotní diváci svým hlasováním, pak je úplně jedno, za co to člověk dostal. A navíc, když to dostane herec, který, ééé, který, ééé, miluje divadlo, a kterému to divadlo dalo možnost prokázat talent a navíc tento talent rozvíjet a umožnilo mu nakonec prorazit do televizních obrazovek a vnést tam jistou dávku novosti a revoluce v přístupu k televiznímu herectví, tak pak, tak potom, to hladí na tom, na duši…

            „A na uši!“ Pokusila se blondýna o vtip.

            „Jo, tam taky…“ Pauza. „Chtěl bych taky poděkovat režisérovi seriálu, a taky scénáristkám a v neposlední řadě vedení televize, že seriál nezrušilo.“

            V sále se ozval smích a Milan se vrátil na své místo…

Všechny kamery na něj byli namířené, všichni mu tleskali a lidé, které v životě neviděl, mu gratulovali. Všichni se usmívali. Stovky krásných, upřímných, zářivě bílých úsměvů. A všechny patřily Milanovi.

            Dojmy, jaké v tu chvíli prožíval, byly nepopsatelné. Pocitově rostl do nezměrné výše, až se mu zdálo, že hlavou prorazí strop a následně zhlédne na Prahu z veliké výšky a bude kynout davům. Milan zavřel oči…

Viděl sám sebe, jako obra rozkročeného nad Vltavou, viděl ječící lidi shromážděné kolem jeho nohou, viděl, jak mávají vlajkami, a slyšel, jak skandují jeho jméno. Milanova hruď se nafoukla a jeho zrak obhlédl celé město. Dokázal vše, co si přál. Už nebylo kam jít, kam směřovat. Celý sál, celé město, celý svět se mu klaněl. Jemu! Milanu Niklovi – herci, který ukázal, v čem spočívá opravdový talent, člověku, jehož břitký humor a ostrovtip uváděl všechny v úžas. Náhle začínal chápat, že toto je teprve začátek. Teprve teď doopravdy vykročí! A bude překonávat všechny překážky osudu, aby se nakonec jeho cesta ukončila na piedestalu nesmrtelnosti.

            Na Milanově tváři se objevil sotva znatelný úsměv. Bylo mu jasné, že musí najít první cíl, pro svou novou, velkolepou cestu.

            A jak tak stál s hlavou v oblacích, jeho zrak spočinul na osvětlené siluetě pražského hradu. A v tu chvíli byl Milanovi jeho další cíl zcela jasný.   

konec

Všechny části zde: http://www.albertcuba.cz/herec-k-nepreziti-vsechny-casti/