Vzpomínka – povídka

Je to povídka, kterou jsem napsal ani nevím kdy,  nicméně jsem ji poslal do soutěže, kterou organizovala firma Intel – jednalo se tehdy o uvedení nové řady procesorů na český trh. Tématem byla uměla inteligence v roce 2051. Hlavní cenu jsem tehdy nevyhrál… 

Zhluboka jsem se nadechla a co nejhlasitěji zakřičela: 

„Nenávidím tě! Už tě nikdy nechci vidět!!“ Pak jsem se otočila, vyběhla po schodech, vletěla do svého pokoje, co nejsilněji práskla dveřmi, skočila šipku na postel a zabořila hlavu do polštáře. Přes nezastavitelné vzlyky jsem pořád dokola opakovala jedno slovo – nenávidím, nenávidím, nenávidím. 

Musíte mě pochopit. Za chvíli mi mělo být šest let a maminka mi právě strašně, ale opravdu strašně moc ublížila. Oznámila mi totiž, že pejska, kterého jsem si tak hrozně přála, mi prostě a jednoduše k narozeninám nekoupí. Jistě uznáte, vzpomenete-li si na své dětství, že v tu chvíli se mi zhroutil svět. Vážně jsem svou maminku už nikdy nechtěla vidět a moje nenávist byla vzhledem k dětské upřímnosti absolutní. 

Takže moje hlava byla zabořená do polštáře a pěstičky zběsile mlátily do matrace. Chci, abyste věděli, že jsem nebyla hysterické dítě, ale uvědomte si, že ten pes, kterého jsem si tehdy přála, nebyl jen tak obyčejný pes. Byl totiž mnohem lepší než pes. Lépe řečeno, mnohem lepší než živý pes. Uměl třeba mluvit, když jste ho to naučili. Ano přesně tak. AIBO… 

Jednalo se o model 051. Jasně, ve srovnání s dnešními modely umělých zvířat šlo o trochu lepší kalkulačku, ale tehdy to byla absolutní novinka. A absolutní bomba. Bylo to poprvé, co měl AIBO skutečnou psí srst uměle vypěstovanou v biotickém tanku. Konečně se podařilo naplno využít princip Slomanových architektur při simulování vrozených instinktů, při schopnosti učit se a nakonec i při simulaci inteligence. Samozřejmě, v případě psa AIBO byly všechny tyto funkce značně omezeny, ale pořád to znamenalo, že každé dítě mohlo se svým psem vést dialog. Tedy každé, kromě mě.  

Vůbec jsem tomu nerozuměla. Rodiče byli bohatí. To jsem sice netušila, ale zatím mi vždycky dali, co jsem si přála. Z odstupem samozřejmě uznávám, že toho nebylo málo, po pravdě, asi jsem byla pořádně rozmazlená, ale ten umělý pes byl pro mě otázkou bytí či nebytí. Všem kamarádkám ve školce jsem zcela jednoznačně oznámila, že budu mít psa AIBO a že jen ty nejlepší z nejlepších kamarádek se budou moci přijít podívat. Kluky jsem mimochodem vyřadila úplně. Tím jsem u holek vystoupila na absolutní vrchol a byla to doba, kdy jsem se zcela oprávněně považovala za královnu školky. 

A teď mi maminka řekla, že AIBO nebude. Fakt jsem ji nenáviděla. 

Pořád jsem řvala do polštáře, když se ozvalo zaťukání a dveře se otevřely. 

„Nechci s tebou mluvit!!“ Zavřískala jsem. 

„Přestaň se chovat jako šimpanz a podívej se na mě.“ Tatínek mluvil zcela klidně. 

„Ani s tebou nechci mluvit!!“  

„To je mi jedno. Zvedni hlavu z toho polštáře a přestaň ječet.“ 

Poslechla jsem. Tatínek pokračoval: 

„Co blbneš, prosím tě? Víš, jak to maminku mrzí? To, co jsi jí řekla? Ty jsi ale škaredá holčička. Takhle se přece nemůžeš chovat.“ 

„Můžu!!“ 

„Nemůžeš. Takhle se totiž chovají jenom opravdu hloupé holčičky. A copak ty jsi hloupá holčička?“ 

Vzlykla jsem. „Nejsem..“ 

„Tak vidíš. Nejsi. Tak běž pěkně dolů a pokus se o tom přesvědčit maminku.“ 

„Co?“  

„Běž za maminkou, dej jí velikou pusu a omluv se jí.“ 

Nepůjdu! Chtěla jsem říct, ale neřekla. Chvíli jsem ještě seděla na posteli, pak jsem si otřela slzy a šla dolů. Maminka v obýváku poslouchala přenos koncertu ze Sydney, takže mezi sedačkou a schody byl orchestr. Prošla jsem skrz dirigenta a zastavila jsem se těsně před prvními houslemi. Jeden ze smyčců mi neustále mizel v břichu. Čekala jsem. Maminka taky chvíli čekala a pak holovizi vypla. Orchestr zmizel. 

„Copak, sluníčko?“ 

Nadechla jsem se. „Promiň.“ Řekla jsem. 

„Nic si z toho nedělej, jenom si pro příště dej pozor na pusu.“ 

Otočila jsem se, že půjdu zpátky do pokoje, ale maminka mě zastavila. 

„Počkej ještě. Dneska večer odlétám do Hongkongu. Když mi tatínek řekne, že jsi byla celý týden hodná, přivezu ti jednu sadu RoboAntů.“ 

Kývla jsem a šla do pokoje. Tatínek tam pořád byl a prohlížel si moje Simíky, které holoprojektor promítal nad můj stůl. 

„To jsi navrhla ty?“ Zeptal se a ukazoval na šaty, které měla na sobě Simík Charlotta. 

„Jo.“ 

„Hezké. Ale mikroneóny se už nenosí, víš?“ 

„Charlotta je herečka a bude hrát v historickém filmu,“ vysvětlila jsem mu. 

„Ach tak.“ Pohladil mě po vlasech a pak potichu pokračoval: „RoboAnti jsou taky super. Uvidíš. Koupíme velké terárium a vybuduješ si vlastní mravenčí civilizaci. Co? Bude se ti to líbit.“ 

Přikývla jsem a sedla si na židli. Tatínek ještě chvíli stál nade mnou a pak potichu odešel. Přemýšlela jsem. Ti RoboAnti asi fakt nebudou špatní. Třeba se mi podaří donutit je, aby postavili pyramidu. Slyšela jsem, že Jevě z vedlejší ulice se to podařilo. Uvažovala jsem, zda budu taky úspěšná, ale nakonec jsem si musela přiznat, že z AIBO bych asi měla větší radost. 

Na druhý den ráno mě tatínek zavezl do školky a pak pokračoval do práce. V malé tašce přes rameno jsem měla jen svačinku, kterou mi maminka v noci udělala, než odjela na letiště. Sotva jsem vešla do školky, snědla jsem ji. Pak jsem se usadila na své oblíbené místo pod vodopád, který protékal skrz naší školku. Nebyl sice z vody, ale z bílého mikropísku, to mi ovšem tenkrát nevadilo, protože skutečný vodopád jsem tehdy ještě neviděla. Netrvalo dlouho a byl kolem mě hrozen děvčat. Oznámila jsem do pléna, že AIBO k nám dorazí, ale že to bude ještě chvíli trvat, protože se musí „napropagovat“. Se složitějšími slovy jsem tehdy mívala problémy. Pak jsem holkám důležitě oznámila, že potřebuji být sama, protože si musím promyslet, co všechno budu očekávaného pejska učit. Vychovatelky zrovna pustily holoprojektor, takže se venku na nádvoří objevil slon, klokan a pštros, díky čemuž mě holky opravdu nechaly o samotě.  

Ve tři hodiny odpoledne tatínek nepřijel. To bylo zvláštní. Nikdy se nezpozdil. Nakonec dorazil ve čtyři. Vychovatelkám se moc omlouval, pak mě naložil do auta a vyrazili jsme. Tatínek celou cestu mlčel a po chvíli jsem poznala, že nejedeme domů.  

„Kam jedeme?“ Zeptala jsem se. 

„Do RetroZoo.“ 

„Aha. Víš, kdo byl dneska ve školce?“ 

„Nevím, sluníčko.“ 

„Slon!“ 

Tatínek na to nic neřekl a já se dívala z okna. Když jsme dorazili před RetroZoo, na parkovišti čekal BejbyBot. Tatínek si ke mně přiklekl a povídá: 

„Poslouchej, sluníčko. Já teď musím na chvíli odjet, něco důležitého zařídit. Tady Kvído,“ ukázal na BejbyBota, „se o tebe na tu chvíli postará. Bude to trvat maximálně tři hodinky, jo?“ Nečekal na odpověď, dal mi pusu na čelo, nastoupil do auta a odjel. Kvído se na mě přiblble culil. 

Tenkrát byla taková doba, že vědci tvrdili, že není moc dobré, když roboti, kteří hlídají děti, vypadají příliš lidsky. Dnes je to samozřejmě jinak, ale tehdy v roce padesát jedna to znamenalo, že Kvído vypadal jako dvounohý, chodící, sytě růžový krokodýl. Jistě chápete, že příliš důvěry ve mně nevzbuzoval. 

„Pojď, ukážu ti něco super!“ Pamatuji si, že měl zcela neuvěřitelnou intonaci. Jeho mluva by se úplně klidně dala zapsat do not. 

„Mám chuť na zmrzlinu.“ Řekla jsem 

„Pojď, ukážu ti něco super!“ 

„Koupíš mi zmrzlinu?“ 

„Pojď, ukážu ti něco super!“ 

Pokrčila jsem rameny a vydala se z parkoviště k hlavní bráně do Zoo. Kvído mi byl v patách. 

Než tatínek za tři hodiny přijel, spatřila jsem na vlastní oči skutečného, živého neandrtálce, taky tam pobíhal pes dingo, zmrzlinu mi Kvído obstaral u mamuta a když jsme RetroZoo opouštěli, na rozloučenou mi zařval triceratops. Celá nadšená jsem to všechno tatínkovi povykládala ještě na parkovišti. Ten se jen usmál, usadil mě do sedačky a vyrazili jsme domů. 

Hned po večeři jsem si sedla do obýváku a čekala, až se maminka ozve z Hongkongu, když se přede mě postavil tatínek a významně se na mě podíval. Moc jsem nechápala, co po mně chce. 

Potom řekl: 

„Co to znamená, to ve tvém pokoji?“ Zeptal se přísně. 

S vykulenýma očima jsem ho pozorovala a fakt jsem netušila, o čem mluví. 

„Běž nahoru do svého pokoje, prohlédni si ten neuvěřitelný nepořádek a pak mi to přijď vysvětlit.“ A odešel do své pracovny. 

S knedlíkem v krku jsem se vydala po schodech nahoru. V hlavě jsem měla dokonale prázdno. Před dveřmi do pokoje jsem se na chvíli zastavila, dodala si odvahy a pak vešla dovnitř. 

A tam. Na mé posteli. Seděl… 

Zcela upřímně říkám, že jsem si tenkrát samou radostí cvrnkla do kalhotek. Na posteli seděl AIBO. Chvíli jsem na něj vytřeštěně zírala, pak jsem k němu pomalu došla a opatrně se ho dotkla, abych se ujistila, že se nejedná o holoprojekci. Byl skutečný. Existence pro mě získala nový rozměr.  

Pro samou radost jsem si ani nevšimla, že maminka se ten večer neozvala. Mluvila jsem s ní až na druhý den odpoledne, když mě tatínek přivezl ze školky. Zrovna mi dělal odpolední svačinu, když se ozval bzučák. 

„Maminka!“ Vypískla jsem. 

Tatínek aktivoval holoprojektor a uprostřed obýváku stála maminka. Přenos signálu byl mimořádně kvalitní, i když byla maminka na druhé straně planety, její projekce byla dokonale ostrá. 

„Ahoj, sluníčko.“ 

„Maminko, maminko, mám AIBO, dostala jsem AIBO, pojmenovala jsem ho Kiki, už jsem ho naučila sedět, umí sedět, ještě nemluví, to ještě neumí, ale umí sedět, to jsem ho naučila včera večer a holky ve školce říkaly, že…“ Mluvila jsem tehdy strašně dlouho. Řinul se ze mě vodopád slov, protože jsem jednoduše všechny ty emoce chtěla ze sebe dostat. Tatínek se na mě chvíli díval a pak pomalu odešel do své pracovny. 

 Na druhý den se maminka ozvala hned ráno. 

„Tak co, sluníčko? Udělal ti taťka snídani?“ 

„Jo. Udělal tousty. Mami, víš, co už Kiki umí?“ 

„Co?“ 

„Postavit se na zadní! Opravdu. Když mu ukážu takhle,“ zvedla jsem obě ruce nad hlavu, „tak se postaví na zadní! Dneska bych ho chtěla naučit tancovat.“ 

„To bude skvělé. A kde je teď Kiki?“ Zeptala se maminka. 

„Teď je na dobíjecí podložce.“ 

Tatínek nás pozoroval od kuchyňské linky. Koukla jsem na něj, protože jsem se chtěla zeptat, za jak dlouho pojedeme do školky, ale nezeptala jsem se, protože jsem si všimla, že má tatínek na tvářích slzy. 

„Proč brečíš tati?“ Zeptala jsem se nechápavě. 

Tatínek se usmál a zvedl ruce. Měl v nich cibuli a nůž. „Dělám ti svačinu do školky. Rybí pomazánku.“ 

„Aha.“ Otočila jsem se zpátky na maminku. „Taťka dělá svačinku.“ 

„To je dobře. Musím končit. Zavoláš mi večer?“ 

„Jó.“ Řekla jsem a zamávala. Maminka zmizela. Podívala jsem se na tatínka. Pořád brečel. 

 Odpoledne, těsně potom, co jsme dorazili ze školky, před náš dům přijelo auto. Podle zvuku motoru šlo poznat, že se jedná o naftové auto, které bylo anachronismem už tehdy, takže jsme hned věděli, že přijel dědeček. Radostně jsem vyrazila ke dveřím, ale tatínek mě hlasitě zastavil. 

„Stůj! Počkej. Musím si z dědečkem o něčem důležitém promluvit. Sedni si na pohovku pustím ti pohádku… Nekoukej a poslechni mě.“ 

Neochotně jsem si sedla a za chvíli jsem už neviděla kuchyňskou linku, neboť před ní stál trůn s králem, který zrovna huboval kuchtíka. Tatínek mezitím vyšel ven, zavřel za sebou dveře a zamknul. 

Zamknul. 

Uvědomila jsem si to až po chvíli. Zarazilo mě to. Kdybych nebyla malé dítě, pomyslela bych si, že kdo se moc ptá, moc se dozví a zůstala bych sedět. Takhle jsem ale vstala, pomalu došla k oknu a pak se prudce otočila a měla jsem co dělat, abych doběhla zpátky na pohovku a dělala, jako že nic. Dveře se otevřely a uslyšela jsem dědečkův hlas: 

„Ahoj princezno.“ 

Rozběhla jsem se k němu a pevně ho objala. Držel mě velmi pevně a velmi dlouho, ale vůbec mi to nevadilo. Měla jsem dědečka ráda. A pak se ozval bzučák. 

„Maminka!“ Vykřikla jsem nadšeně a běžela aktivovat holoprojektor. 

„Ahoj, sluníčko.“ Řekla maminka za mnou, kde se objevila její projekce. 

„Maminko, maminko přijel dědeček, dědeček je tady.“ 

„To je skvělé, sluníčko, opravdu. Ať jde blíž k tobě, budu ho pak moci vidět.“ 

„Dědo, dědo pojď sem, maminka tě nevidí a chtěla…“ Přestala jsem mluvit. Děda byl úplně…, tenkrát jsem neznala to slovo, respektive nedokázala jsem si jeho výraz úplně zařadit, ale dnes už vím, jak tu situaci popsat. Dědeček byl úplně vyděšený. 

Udělal pár kroků a nespouštěl z maminky oči. 

„Ahoj tati.“ Řekla maminka. 

Dědeček neodpověděl. Místo toho vydal podivný zvuk, něco mezi výkřikem a hlasitým vzlykem. Pak se otočil na tatínka a potichu řekl: „Tohle je šílenství.“ A odešel. 

Podívala jsem se na tatínka a pak na maminku. Ta se usmívala. 

„Asi už musel jít.“ Řekla. 

„Asi jo.“ 

„Tak povídej, sluníčko, co všechno hezkého jsi prožila ve školce?“ 

 Za týden maminka z Hongkongu nepřiletěla. 

„Musím se tady ještě chvíli zdržet a pak poletím do Buenos Aires. Budu teď chvíli cestovat, je to pro mou práci moc důležité.“ Vysvětlila mi. 

„A kdy se vrátíš.“ 

„Zanedlouho.“ 

 Když uplynul měsíc, začalo mi být opravdu hodně smutno. 

„Hrozně se mi stýská mami, fakt.“ Říkala jsem mamince. 

„Já vím holčičko, ale musíš být statečná a vydržet to. Můžeš mi přece kdykoliv zavolat.“ 

„Jo. Ale tatínek je pořád v práci a dědeček k nám taky strašně dlouho nepřijel.“ 

„Dědeček má asi taky moc práce, víš? A jak se daří Kiki?“ 

 Když uplynul druhý měsíc, postěžovala jsem si ve školce paní vychovatelce. Čekala jsem, že mi řekne, že to není správné, když maminka tak dlouho není doma, a já to pak budu moci mamince zopakovat s tím, že když to říká paní vychovatelka, tak to asi bude pravda. Vychovatelka ale nic takového neřekla a jen mě pohladila po vlasech. Domů mě potom odvezl BejbyBot (zelený dinosaurus). 

Když jsem došla domů, byla jsem hodně naštvaná. Rozhodla jsem se, že mamince řeknu, že se musí okamžitě vrátit domů. Došla jsem k terminálu a navolila, že chci kontaktovat maminku.  Chvíli jsem čekala. Pak se maminka objevila. Stála u krbu. 

„Jako mami,“ začala jsem, „takhle to dál prostě nejde!“ A dala jsem si ruce v bok. 

Maminka neodpovídala. 

„Mami. Já si vážně nedělám legraci!“ Hrála jsem si na dospělou. 

Maminka zase neodpověděla a já si náhle všimla, že se něco děje. Maminka se vůbec nehýbala, vypadala jako socha. Myslela jsem, že došlo k poruše přenosu. 

„Maminko?“ Zkusila jsem ještě. 

Nic. 

Asi opravdu porucha. Chtěla jsem projektor vypnout, ale než jsem se otočila, abych došla k terminálu, všimla jsem si, že pár centimetrů od maminčina čela promítá holoprojektor jakoby nějaký text. Přišla jsem blíž a skutečně. Shluk písmen kousek před maminčinou strnulou tváři. Zvedla jsem ruku nad hlavu a výrazně jsem dvakrát za sebou spojila palec a ukazováček. Hned nato se na špičce mého ukazováčku objevil světélkující modrý bod, který tam promítal holoprojektor. Nakreslila jsem prstem kolem textu modrý rámeček a pak se přesunula k terminálu. Tam jsem aktivovala obrázek malé reprobedničky. Operační systém domu začal text okamžitě tlumočit. 

„Milý uživateli, Vaše artificiální inteligenční jednotka AI-Y51-CyberDyneSystem, uživatelské označení –maminka-, potřebuje okamžitou aktualizaci. Zamítnutí této aktualizacee může vést k ohrožení operačního systému vašeho domu. Přejete si aktualizaci? Hlasové rozhraní aktivováno. Čekám na interakci.“ 

Stála jsem jako opařená. 

„Čekám na interakci.“ 

Oči mi zvlhly. 

„Čekám na interakci.“ 

Tatínek přijel až za dvě hodiny. Celé ty dvě hodiny jsem tam stála, celou tu dobu systém v pravidelných intervalech čekal na interakci, sto dvacet minut jsem vytřeštěně zírala na ztuhlý holoobraz mé maminky. Sedm tisíc dvě stě vteřin absolutní hrůzy, než tatínek projektor vypnul.  

Nikdy jsem mu neodpustila.