Herec k nepřežití – část třináctá

Ráno bylo nechutné. Ženská, kterou večer okouzlil svým úsměvem, stále ležela vedle něj a s rozmazaným nalíčením vypadala odpudivě. Milan s ní zatřásl a řekl jí, ať vypadne, což dotyčná beze slova udělala. Chvíli jí sice trvalo, než se zmátožila a oblékla, a když byla konečně pryč, šel se Milan v klidu vyzvracet. Bylo mu hodně zle. Navíc získával pocit, že jeho současný stav není zapříčiněn pouze alkoholem, ale psychoanalyticky usoudil, že blbě mu je ze sebe samotného. Pro jistotu se rozhodl, že dál už o sobě uvažovat nebude a raději se půjde nasnídat.

V restauraci si uvědomil, že ze snídaně se stal prakticky oběd, neboť bylo těsně před dvanáctou. Ani nedojedl a vrátil se na pokoj, aby si mohl zabalit věci. Moc jich neměl. Kolem jedné hodiny už svištěl po dálnici směr Praha.

JANÁL ALIAS DR. ROMAN JE MLÁTIČKA. Palcový titulek v nejčtenějším bulvárním deníku Plesk byl nepřehlédnutelný. Milan si ho poprvé všiml, když si vzal deník na záchod s vidinou vykonání velké potřeby, na kterou ale okamžitě zapomněl. Na titulní straně nalezl svou fotku ze seriálu a taky fotku Kamila se zafačovaným obličejem. „ZMLÁTIL MĚ!“ Skvělo se pod fotografií a následoval samotný článek. V něm, kromě zevrubného popisu události, také Milan našel vyjádření „známých z hercova okolí“, jež tvrdili, že Milan je v podstatě egomaniak, který nesnese kritiku. Sotva tato slova dočetl, začal zvonit telefon. Milan jej zvedl, protože věděl, kdo volá.

Přibližně za hodinu se ozval zvonek u dveří. Milan otevřel a vpustil k sobě domů redaktorku Plesku i s fotografem, který tak mohl během deset minut nafotografovat Milanův obličej, který byl značně upraven líčidly a byly na něm vytvořeny monokly a podlitiny, za které by se nestyděl ani Rocky Balboa. Líčit se Milan opravdu uměl. Během focení taky vše uváděl na pravou míru.

„Víte,“ hovořil, „herci jsou velmi závistiví. A někteří zkrátka neunesou, když se daří někomu jinému. A navíc, když takový herec ví, že je bez talentu a navíc se musí každý den setkávat a pracovat s mnohem schopnějšími kolegy, nakonec to neunese a musí svůj vztek nějak ventilovat. A přesně toto se stalo mému mladému kolegovi Kamilovi. On prostě ví, že je špatný. A protože je to alkoholik, neudržel se a napadl mě. Ale já mu odpouštím. Každý přece děláme chyby.“

Redaktorka si vše zaznamenala a domluvili se, že pokud by aféra měla pokračovat a prodejnost Plesku díky ní poroste, dostane Milan určitou částku peněz.

„V tom případě tam ještě napište,“ řekl Milan, „že je mi nesmírně líto, že se Kamil není schopen smířit se svou homosexualitou.“

Odpoledne se Milan ve studiu, kde se točí Právnici, dozvěděl novinu, která ho velmi potěšila. Zatím to nebylo oficiální, ale podle všeho by mohl obdržet televizní cenu Ýt Ýt, pro nejoblíbenějšího herce. Jeho hodnota pro Plesk díky tomu samozřejmě stoupla. A taky se brzy budou podepisovat smlouvy na další pokračování Právníků, což sečteno podtrženo Milana nesmírně těšilo. Vypadalo to, že ho nic nemůže vyvézt z dobré nálady. Dokud mu nezavolal jeho bratr.

„Co chceš?“

„Ahoj. Jak se vede?“

„Dobře.“ Odsekl Milan. „Co chceš?“

„No.. Budeme zítra s Jarkou v Praze. Říkali jsme si, že bysme se mohli vidět.“

„Zítra nemám vůbec čas.“

„Aha… Anebo na mamčiných narozeninách třeba…“

„Hele musím končit.“ Cvak.

Milan zacvakl mobil a položil ho na líčící stolek.

„Kdo to byl?“ Zeptala se maskérka.

„Jeden čurák.“

Než se začala točit Milanova scéna, neměl co dělat a tak se začal šťourat ve scénáři. Příliš často si takto dlouhou chvíli nekrátil, ale za současného rozpoložení mu to přišlo tak nějak ku prospěchu věci. Začal totiž přepisovat. Najednou získal dojem, že jeho postava je poněkud plochá. Zašel za scénáristkou.

„Moje postava je poněkud plochá.“

Scénáristka ho chvíli pozorovala a zjišťovala, zda jde o ironii. Když zklamaně zjistila, že nikoli, řekla:

„Ano. Točíme totiž nekonečný seriál. Všechny postavy jsou ploché.“

„Ale ta moje by nemusela.“

„Nemusela. Ale to bysme nemohli chrlit jeden díl denně. Ale protože my chrlíme jeden díl denně, jedná se tak o výrobu, nikoli o proces. Chápete? Umění na jedné straně, průmysl na druhé.“

Milan chvíli mlčel. Vypadalo to, že přemýšlí. Pak řekl:

„Tomu rozumím. Ale ten, kdo v konečném důsledku tvoří postavu, jsem já. Možná by pomohlo, kdybych si ji občas přizpůsobil.“

„Jak přizpůsobil?“

„No třeba že bych občas zvýšil hlas. V nějaké scéně“

Scénáristka vydechla. „Ano. Zvyšte občas hlas. To bude skvělé.“


Všechny části zde: http://www.albertcuba.cz/herec-k-nepreziti-vsechny-casti/