Herec k nepřežití – část dvanáctá

A měla pravdu. Uběhlo ani ne patnáct minut a publikum bylo zcela konsternováno. Milan začal cítit, že Kabátová ho chobotnicky upozaďuje, a proto vytasil svou tajnou zbraň, kterou si pro podobnou příležitost schovával. Vždy, když se jeho postava dostala do presu událostí, jež se na ní valily, začal mistrně tikat levým okem a jemně šišlat. Obecenstvo se mohlo počůrat smíchy. Milan věděl, že toto bude jeho velký večer. A vrchol měl teprve přijít. Blížila se totiž scéna, kdy humor zmizí a situace velmi zvážní. A Milan měl dokonce v oku přichystanou slzičku! Dle jeho názoru – vrchol hereckého umění. A těsně před onou chvílí, těsně před tím, než Milan obnažil svou hereckou duši, jen pár vteřin před objevením se oné slané kapičky, ve chvíli kdy publikum bylo napnuté jak struna, tak přesně v té chvíli se z druhé divácké řady ozvalo:

„No to snad ne.. On snad bude plakat, nebo co..“

Milan byl vzteky bez sebe. Slzička se samozřejmě neobjevila a rytmus představení trošku zakolísal. Ale Milan pokračoval. Rozmáchl se k velikému gestu.

„Jejda, jejda. Jaké mistrovství!“ Ironický komentář z druhé řady byl přesně tak hlasitý, aby jej všichni na jevišti slyšeli, ale zároveň, aby příliš nerušil. Milan střelil pohledem do publika. Kamil. Ve druhé řadě. Kyselý úsměv a svítivé oči čekající na další útok. Milanovi bylo jasné, že nemá šanci. Kdykoliv se potom během představení Milan chystal rozehrát své umění, zaznělo z druhé řady ironické odfrknutí, či lapidární poznámka na herecké mistrovství. A nejhorší pro Milana bylo vědomí, že představení nemá pauzu.

„Dneska jste byl příšerný, kolego.“ Oznámila mu Kabátova po děkovačce.

Milan jen stiskl čelisti a zmizel v šatně. Tam už seděl Vojta Nekonečný s potutelným úsměvem.

„Nejspíš ti to přišlo nesmírně vtipné, co?“

„No to teda přišlo.“ Odpověděl Vojta.

„To proto, že nejsi divadelník a necítíš divadelní čest! Tohle byla podpásovka nejhrubšího zrna. Tomu zmetkovi nakopu prdel.“ Soptil Milan.

„Já myslím, že názory diváků musíme brát v potaz. I když jsou negativní.“

„Jdi do hajzlu.“

Milan byl natolik vytočený, že nebyl schopný se ani převléknout. Ruce se mu třepaly a hrozně se potil. Nakonec skončil ve sprše a nechal na sebe proudit studenou vodu.

V divadelním klubu se objevil mnohem později, než předpokládal a jeho příchod vůbec neprobíhal podle jeho představ. Původně očekával, že se k němu všichni vrhnou a budou mu děkovat a gratulovat, nenastalo však ani to, ani ono, všichni jen dělali, že jeho příchod nezaregistrovali. Milan věděl proč, věděl, že byl dneska opravdu špatný, ale věděl taky, kdo za to může. Našel ho u jednoho ze stolů s půl litrem piva před sebou. Kamil dělal, že ho nevidí. Ostatní u stolu se na Milana hezky usmáli a pokračovali v povídání.

„Tak co ty píčo blbá, jsi spokojený?“ Stůl umlkl. Na tohle se ovšem nereagovat nedalo.

„Mluvíš se mnou?“ Zeptal se Kamil s hraným údivem.

Milan se rozmáchl a plesknul Kamilovi jednu pořádnou českou zprava. Jeho hlava pinkla o stůl a chvíli trvalo, než se sesbíral ze země. Když byl na nohou, skočil po Milanovi a začala mela. Oba chlapi funěli a tahali se za saka, ženské ječeli a uskakovali před rozlitými skleničkami. Někdo, nějaký pán, se je pokusil rozdělit, ale dostal loktem do brady, upadl a už se nezvedl. Chvíli to vypadalo na pat, ale pak se povedlo Milanovi vysmeknout, osvobodit ruce a následoval direkt mezi Kamilovy oči. A pak druhý a třetí. Při každém se ozvalo tlumené křupnutí. Rvačka skončila. Kluci se na sebe ještě chvilku koukali, a pak se Kamil vydal na záchod. Omdlel na chodbě. Milan se postavil k baru a objednal si panáka.

Miluna vycítila okamžik, kdy může začít ječet a pustila se do toho:

„Kamil omdlel! Kamil na chodbě omdlel!!“

Všichni začali zmateně pobíhat, některé subrety začaly hrát pláč, a většina mužů se významně mračila a vysvětlovala svým ženským polovičkám, že kdyby si někdo něco podobného zkusil na ně, tak by mu dali co proto…

Následující hodinu se všichni nebavili o ničem jiném, než o tom, co se stalo. Kamil se po nějaké době vzpamatoval a vrátil se do klubu. Společnost se fakticky rozdělila na dvě poloviny. Jedni ho uznale poplácávali po ramenou, druzí jen zhnuseně vrtěli hlavami a vynášeli příliš rychlé soudy. Zejména pan inspicient Janál byl obzvláště radikální:

„Vyhazov!! Vyhazov z divadla!“ Vykřikoval a máchal rukama jako Hitler.

Miluna pobíhala od jednoho člověka k druhému a s každým prohodila pár slov. Dělala si přehled o postoji a názorech každého. Vystačí jí to na příští měsíc pro jakoukoliv konverzaci, kterou s kýmkoliv povede.

Jendovi přišla celá situace nesmírně komická, nicméně i jeho stoický klid musel rezignovat, když Kamil v jednu chvíli začal řvát, že kdo se s Milanem baví, je čurák. Jenda oponoval, že se bude bavit s kým chce a čuráci, že jsou všichni ostatní.

A Milan? Ten již byl v hotelovém pokoji, ležel na posteli a kouřil. Dalo by se říct, že byl v podstatě spokojený. Nakonec se z celé situace vyklubal veliký večer, v což ani nedoufal. Chvíli přemýšlel co a jak, a nakonec usoudil, že usnout by byla veliká škoda. A tak na sebe hodil sako a vydal se do hotelového baru.


Všechny části zde: http://www.albertcuba.cz/herec-k-nepreziti-vsechny-casti/