Herec k nepřežití – část jedenáctá

Následujícího dne ráno se Milan probudil poměrně brzy a chtě nechtě si musel připustit, že je trošku nervózní. Sám věděl, že k tomu důvod netřeba složitě hledat. Milan se vrací na místo činu, jak se říká. Toho dne večer, přesně v šest hodin, rozbalí své herecké mistrovství na jevišti kulturního domu, jež je velmi blízko divadla, které mu nikdy nikdo nedalo šanci. A Milanovi bylo jasné, že bývalí kolegové se přijdou podívat. Sám to domluvil tak, aby hráli v den, kdy kolegové nebudou mít představení. Kulturák byl vyprodán, přece jen, přijedou herci z Prahy, a tak občané maloměsta svedli o lístky malou bitvu, nicméně Milan si zarezervoval deset vstupenek pro své bývalé kolegy, a tak neměl strach, že by jim jeho jevištní ekvilibristika snad měla uniknout. Zašlo to dokonce tak daleko, že během snídaně si opakoval text, což za posledních dvanáct let neudělal.

Z Prahy vyrazil dříve, než bylo potřeba, aby stihl konec zkoušky ve svém bývalém působišti. Dorazil tak akorát a teď seděl v nastartovaném autě a čekal. Nemusel čekat dlouho. Přibližně po pěti minutách se dveře vchodu pro zaměstnance otevřely a vyšel z nich Pavel. Milan rychle zařadil jedničku a rozjel se. Po chvilce následovalo brždění a Milan ladně zaparkoval vedle Pavlovy felicie právě ve chvíli, kdy se jeho majitel chystal nastoupit.

„Jejda nazdáár, to je náhoda, co? Tak co, jak se vede, co?“

Pavlovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. „Ah, to jsi ty.. Ahoj. Jo v pohodě. A tobě?“

„No mě se vede totálně bombovně, vole, jako já si nemůžu na nic stěžovat. Přijdeš dneska? Na moje představení“

„Ty víš co, ještě uvidím, jestli to stihnu.“

„Proč bys to nestih? Dyť nehrajete.“

Pavel se podíval do země. „No nehrajem. Ale ještě musím něco zařídit.“

„Večer? Co jako budeš zařizovat večer?“

„Kvůli mamky, víš. Musím ještě nakoupit pár věcí, a tak.“

„Co to meleš, ty vole? Přestaň se vymlouvat. Mám pro vás pro všechny lístky, tak normálně přijďte. Konečně kurva uvidíte, jak se má dělat divadlo.“ Uzavřel Milan a rozchechtal se. Následně uzamknul své auto svým dálkově ovládaným centrálním zamykáním a vydal se do divadla, aby dal Pavlovi čas prohlédnout si jeho novou škodu superb.

Když Milan zmizel uvnitř, Pavel si škodovku skutečně prohlédl a pak s pevně stisknutými čelistmi nastartoval felicii a odjel.

Milan to vše sledoval přes okno vrátnice s jemným úsměvem na rtu. Když bylo po všem, otočil se a vydal se do útrob divadla. Fakticky neměl v divadle co hledat, ale doufal, že někoho potká. Bohužel potkal jenom uklízečku, které byl úplně ukradený. A tak divadlo opustil a vydal se do kulturáku.

Tam zkontroloval scénu, a když zjistil, že je vše v pořádku, nezbývalo mu, než čekat, až dorazí kolegové z Prahy. Zašel si na oběd a nakonec si schrupnul v šatně. Vzbudil se těsně před tím, než se objevili jeho pražští kolegové – přivezla je asistentka Obzoru. Vojta Nekonečný prakticky ihned zmizel v šatně, zatímco paní Kabátova se postavila doprostřed scény a mocným hlasem zvolala do prázdného hlediště:

„Pryč, psanci této země!!“ A zmizela v portále.

„Panebože, ona je zas ožralá.“ Řekl Milan a otočil se na asistentku.

„Cestou jsme museli zastavit na benzínce..“ Pokoušela se asistentka o chabou omluvu.

„Ale běžte do prdele, vy krávo..“ Pronesl Milan polohlasem, ale přitom tak, aby byl slyšet. A následně odešel do šatny. Asistentka chtěla spustit humbuk, ale když si uvědomila, že by to nikam nevedlo, vykašlala se na to.

„Ta stará bréca je zas nametená. Tos ji nemohl něco říct?“ Tázal se Milan v šatně Vojty Nekonečného. Ten vůbec nereagoval a vyklidil pole tím, že odešel do sprchy. Milan se na sebe chvíli koukal do zrcadla, až nakonec nasupeně odkráčel do baru, kde si koupil dvojitou whisky.

„Ti mladí dneska nemaj žádnou úctu.“ Stěžoval si při placení starší paní, která za barem pracovala.

„Tu neměli nikdy, milý pane. Nemoh byste se mi podepsat?“

„Kam?“

„Do památníčku.“ A vytáhla zažloutlý sešit. „Sem se mi podepisují všichni známí herci, kteří tady hráli, víte? Mám i podpis pana Kopeckého.“

„Opravdu? Vy tady pracujete dlouho, že?“

„Dlouho.“ Potvrdila paní a opět si schovala památníček i s novým úlovkem.

Milan se i s panákem vrátil na šatnu a našel Vojtu, jak si opakuje text. Vypadalo to, že s Milanem nehodlá vůbec mluvit.

„Ty poslouchej, ty se nehodláš se mnou vůbec bavit, nebo co?“ Zeptal se Milan.

„Nehodlám.“

„Jako.., a můžeš mi říct proč?“

„Nemůžu.“ Vojta vypadal neprůstřelně.

„Tak si polib prdel, ty náne pitomý.“ Uzavřel Milan a zmizel na záchodě s tím, že ho opustí až těsně před začátkem. Toto se mu ovšem nepovedlo, protože přibližně půl hodiny před výstřelem se ozvalo zabušení na dveře.

„Máte návštěvu.“ Oznámil Vojta přes dveře.

Byla to Miluna. Milan ani nestihl pozdravit a příval slov, který ho zasypal, byl zcela nezastavitelný. Trpělivě čekal, až se herečka uklidní, aby mohl konverzovat.

„Kolik vás přišlo?“ Zeptal se, když konečně dostal příležitost.

„Ještě nevím, kdo všechno dorazí. Ale viděla jsem Kamila s Jendou a taky pár holek z kanclu, ale jinak fakt nevím.“ Odpověděla rychle Miluna, aby mohla otočit list. „Tak co? Jsi nervózní?“ To byl jen předstupeň před finálním odpalem.

„Nejsem. Proč?“

„Ty to nevíš?“ Miluna smečovala.

„Co nevím?“

„No prosím tě, dávej si jako bacha. Kamil se dozvěděl, že si měl prcačku s Petrou.“

Milan párkrat zamrkal. „Kdo je Petra?“

„No ta pipinka mladá, co sem chtěla do angažmá. S Kamilem sem chtěli oba.“

„Jo tahle..“ Vzpomněl si konečně Milan. „A co jako? V čem je problém, nebo co?“

„No Kamil ví, žes jí prcal!“

„To už si říkala. A co?“

„No on s ní chodil! V té době s ní normálně chodil! Byla to jeho holka, chápeš?“

Milan se upřímně rozesmál. „Ale co pak? Bobánek se cítí zraněný na dušičce? No to přejde. Já bych to nehrotil Miluno.“

„No jak myslíš. Hele já jdu. Tak zlom vaz.“ Miluna dala Milanovi hubana a odkráčela. Ten se pak posadil ke stolku a začal si nasazovat paruku. Začátek představení se pomalu blížil a Milanova tréma dosáhla bodu, kdy začínala být fyzicky zřejmá. Milan dorazil panáka a šel na jeviště. Opona byla zatažená a tak mohl dírou sledovat publikum, které se pomalu usazovalo. Hned  v druhé řadě si všiml Kamila, což ho dost udivilo, protože si pamatoval, že první řady byly vyprodané, když chtěl rezervovat lístky. Ale Milan jen pokrčil rameny a hledal ostatní. Pousmál se, když našel Pavla a taky Kulicha. Už se těšil, až se všichni sejdou v divadelním klubu a pořádně se spráskají. Ale to už na něj prskala inspektorka hlediště, že se bude začínat. Milan odešel do portálu a čekal na úvodní hudbu představení. Po chvilce se vedle něj objevila paní Kabátová.

„Doufám, že nejste příliš indisponovaná.“ Neodpustil si. „Abychom vůbec dohráli…“

A paní Kabátová mu hlasem zcela klidným odpověděla: „Až já to tady rozbalím, drahý kolego, tak se z toho všichni poserou.“


Všechny části zde: http://www.albertcuba.cz/herec-k-nepreziti-vsechny-casti/