Trest – mikropovídka č. 5

Jsem ztracená existence. Mé dětství stálo za hovno, moje puberta stála za hovno a moje dospělost už nestojí ani za to hovno. Střední školu jsem nedodělal a normální práci si nikdy nenašel. Měl jsem problémy s prachama, tak jsem začal dělat pro Šéfa. Nejprve si mě jenom oťukával a dával mi na práci lehčí věci. Sem tam dát někomu přes držku, rozmlátit někomu káru, prostě klasické jobovky. Když jsem se mu takhle osvědčil, postoupil jsem.

Stal jsem se jeho levou rukou pro špinavé záležitosti. Jeho pravou rukou byl Majro, velký drsňák s plnovousem. Šéf z nás udělal parťáky a našim úkolem bylo zajistit jeho ochranu a sem tam někoho proklepnout, aby nedělal bordel. Majro mě měl zaučit. Jenže Majro to moc žral. Vystudoval nějakou vojenskou školu, nebo co, a kapku mu to vlezlo na mozek. Byl to normální militantní debil, který měl radost, když mohl něco zničit. Všechny Šéfovy příkazy sice plnil, ale vždycky je dovedl do absurdna. Takže když Šéf řekl, ať někomu upravíme fasádu, tak Majro toho chudáka vždycky tak zmaloval, že se tři měsíce nepohnul z nemocnice. Občas to sice bylo kontraproduktivní, ale Šéf byl rád za svoji jistotu. Ale nakonec došlo i na Majra. Šéf měl problémy s nějakým žluťákem a tak nám řekl, ať mu spálíme auto. Majro řek, že se o to nemám starat, že to zařídí. Nestaral jsem se. Majro ano. Chtěl to auto vyhodit do vzduchu. Nakonec to dopadlo tak, že vyhodil do vzduchu sám sebe. Sice přežil, ale urvalo mu to ruce a oslepl. Nakonec se zabil skokem z okna.

A tak jsem se stal pravou rukou Šéfa pro špinavé záležitosti. Moc jsem toho nenamluvil a úkoly jsem plnil. Šéf furt bohatl, mě zvyšoval plat, takže jsem byl spokojený. Fungovalo to tak rok, když jsem jednou o Šéfa málem přišel. Vyřizoval jsem tehdy něco ve městě, když mi zavolal, ať okamžitě přijedu k němu domů. Když jsem dojel, vypadalo to tam šíleně. Jeho barák přepadl nějaký jiný šéf se svýma gorilama a začali vyhrožovat. Jenže Šéfův syn je všechny sejmul, podle mě náhodou, protože to byl vždycky tichý chlapec, který si maximálně pinkal tenis se svým trenérem. Jenže jeho ségra, tehdy ještě malá holka, přišla málem o nohu, když jí jedna z goril prostřelila koleno. Od té doby začal být Šéf paranoidní. Čím dál častěji mi dával likvidační fušky, až mě to nakonec přestalo bavit a řekl jsem mu, ať si najde jinou pravou ruku pro špinavé záležitosti, že u něj končím. Dal mi zlaté hodinky a poděkoval za mé služby. A tak jsem ho po sedmi letech opustil.

Šest let byl klid. Jenže nedávno se mi Šéf zase ozval. Poprosil mě, ať k němu přijedu. Moc se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem k němu dorazil. Přijal mě v té své vile, ale byla tam nějaká divná atmosféra. Jeho žena na mě vůbec nepromluvila a Šéf sám byl strašně chladný. Pak mi taky došlo proč. Řekl mi, že tu jeho dceru nedávno unesli nějací kluci a znásilnili ji. Že prý se domu vrátila pěkně zřízená a sesypala se z toho. Šéf mi řek, ať ty dva hajzly najdu. Že prý to bude snadné, že ví, kde má jeden z nich barák a že ten druhý má vypíchnuté oko a přes nějaké spojky v nemocnici se Šéf dozvěděl, kde bydlí. Šéf po mně chtěl, ať je najdu, řekl jim, proč zemřou a pak je zabil. Já jsem to odmítl. Jenže pak mě jeho žena vzala za ruku a mlčky mě dovedla do dalšího patra. Tam potichu otevřela jedny dveře a naznačila, ať vejdu. V tom pokoji byla ta dcera. Já nebudu říkat, co jsem tam viděl, protože na to nerad vzpomínám, jenom řeknu, že jsem tu fušku teda přijal.

Najít toho bez oka bylo fakt snadné. Počkal jsem si na něj před vchodem, kde bydlel, majznul jsem ho po hlavě a odvezl na „opuštěné místo“. Když se probral, řekl jsem mu, že ho zabiju a taky jsem mu řekl, proč to udělám. Pokusil se dokonce bránit. Vtipálek. Nakonec to vzdal a začal brečet. Furt říkal, že to on ne, že to ten druhý a takové ty podobné povídačky. Řekl jsem mu, že to je fakt nutné, že některé věci se prostě nedělají a pak jsem mu podřezal krk. Nechal jsem ho tam ležet a odjel domů.

Na další den jsem si počkal na toho druhého. Snažil se zmizet, protože dostal strach, když se dozvěděl, co se stalo jeho kámošovi, ale nebylo mu to nic platné. Odjel do toho svého baráku v nějaké díře. Sledoval jsem ho. Vlezl jsem dovnitř oknem a načapal ho, jak si připravuje nějakou čalamádu, či co. Řekl jsem mu, že jsem ho přišel zabít a ten parchant vytáhl pistoli a střelil po mě. Asi nikdy nestřílel, protože mu kvér vylít z ruky, div že si nevykloubil zápěstí. Kulka mi natrhla ucho, ale to mi nevadilo. Zopakoval jsem mu, že ho zabiju a řekl jsem mu důvod. Rozbrečel se. Byl fakt zoufalý. Jenže Šéf dal příkaz a Šéf je Šéf. A Šéf mi řekl, že tenhle parchant musí trpět. Trpěl hodinu. Pak, když se mi konečně podařilo zlomit mu stehenní kost, omdlel. Počkal jsem, až se probere, naposledy jsem mu zopakoval důvod jeho smrti a podřezal ho.

Jak jsem řekl, jsem ztracená existence.

 


Všechny mikropovídky zde:
http://www.albertcuba.cz/category/grafomanie/mikropovidky/