Jízda – mikropovídka č.3

 
 
„Ahoj. Jmenuji se Daniel a jsem anděl.“
Kryštof si prohlížel malého muže, který se před něj posadil ke stolu v nějaké hospodě. Příliš nechápal, co se děje. Ráno šel normálně do práce. Pracoval jako poštovní doručovatel. Když šel pro podpis k jednomu adresátovi, pamatoval si jen, že zazvonil na zvonek a pak nic. Najednou seděl v prázdné hospodě a měl před sebou pivo.
„Kdože jste?“ zeptal se Kryštof nechápavě.
„Jsem anděl a jmenuji se Daniel.“ Zopakoval muž.
Kryštof se rozhlédl. Nikde nikdo, jen plný škopek piva před ním.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„Jsi v nebi.“
 

 

 

„V nebi? Jak k tomu došlo?“
„Co si pamatuješ jako poslední, než si se ocitl tady?“ zeptal se Daniel.
„Šel jsem k Petrášovi s dopisem, zazvonil jsem a …“
„A bylo to. V tu chvíli si zemřel. Tedy alespoň na zemi. A teď jsi tady. Já budu nějaký čas tvým průvodcem. I když slovo čas tady má trošku jiný význam. Však pochopíš.“
Kryštof sledoval toho drobného chlápka a stále se to všechno snažil pochopit. Prostě je v nebi. Jednoduché přece. Ale přesto mu stále nedocházelo. Daniel měl trpělivost. Prohlížel si ubrus a čekal. Nemusel čekat dlouho.
„A co Adéla?“ zeptal se Kryštof.
„Co je s ní?“
„Jak na to reagovala, když …“
„Zadrž!“ Skočil mu Daniel do řeči. „Tady jsi ve svém soukromém nebi. Uvědom si jednu věc. Čas neexistuje. Není žádné kdysi, nebo všechny. Takže na co se vlastně ptáš? Jak Adéla reagovala, jak reaguje, nebo jak teprve bude reagovat?“
Kryštof koukal na Daniela jak tele na nové vrata. Potom řekl:
„Já tomu nerozumím. Já to prostě nechápu. Můžeš si třeba myslet, že jsem idiot, ale prostě tomu nerozumím.“
„To je pochopitelné.“ Snažil se ho Daniel uklidnit. „Pokusím se ti to podat polopaticky. Podívej. Čas ani prostor tady nemají žádnou pevnou hodnotu. Můžeš být kdekoliv a kdykoliv. Pro zjednodušení. Můžeš si vytvořit model zeměkoule s celou její historií a procházet se po Římě za vlády Marka Aurelia a minutu na to sledovat Gagarina jak startuje do vesmíru. Chápeš? Jediná realita, jež tady existuje je ta, kterou vytváříš ty sám.“
„Takže to co si představím, se stane?“ pokusil se Kryštof.
„Zjednodušeně se to tak dá říct. Ale víš co, něco ti ukážu a pak už mě nebudeš potřebovat, protože budeš chápat.“
„Dobře. Jsem připraven.“ Oznámil významně Kryštof.
„Vidíš tam ten obraz?“ zeptal se Daniel a ukázal na zeď, která byla za Kryštofem. Ten se otočil a uviděl obyčejný reklamní obraz, který visí v každé druhé hospodě. Flaška nějakého chlastu a vedle ní vyfocena dlouhonohá blondýna na Harleyi.
„Vidím ho. Obyčejná reklama. A co?“
„Ale fígl je v tom,“ pokračoval anděl, „že reklama by to byla jenom na zemi. Ve tvém soukromém nebi to znamená: kup si tuhle flašku a dostaneš to, co vidíš; Harleye na celý život a tu ženskou na jednu noc.“ Daniel čekal. „ Chápeš Kryštofe? Chápeš to…“
A anděl zmizel.
Kryštof chápal. Chvíli si ještě prohlížel reklamu. Potom se postavil, sáhl do kapsy, vytáhl peníze a došel k baru. Barmanovi, který se objevil, dal nějaké bankovky a ukázal na zeď. Barman pochopil. S flaškou v ruce vyšel Kryštof na ulici a posadil se na svého Harleye. Dlouhonohá blondýna si sedla za něj. Potom Kryštof nastartoval a společně vyrazili do minulosti…
 
————————————————-