Herec k nepřežití – část osmá

Tam potkal Milunku.
Gejzír slov a frází, které jí následně opustily ústa, snad ani nelze reprodukovat. Každopádně pro tuto erupci citů potřebovala minimálně osm krychlových metrů prostoru. Když byla bouře konečně na konci svých sil, Milan se zmohl pouze na jediné: „Jo. Taky se mám dobře.“
A následovala další erupce. Milunka často stírala rozdíly mezi jevištěm a realitou, a tak docházelo k tomu, že většinu svého života něco hrála, než aby ho žila. Všichni už ji takhle znali, ale teď, co byl Milan delší dobu pryč, mu tato skutečnost přišla více zjevná. Každopádně se pokusil, aby to nedal na sobě příliš znát.
„Ale to víš, že můžeš.“ Říkal. „A víš co? Ani nebude nutné, abys kvůli tomu jezdila do Prahy, pač my to tu stejně budem hrát.“ Mluvil o představení agentury Obzor.
„Vážně?!!“ Zvolala Milunka přibližně o oktávu výš, než bylo nutné. „Ale to nám musíš dát vědět, ať se přijdem podívat!“

„Neboj. Já jsem holkám z propagace řekl, ať sem do divadla pošlou plakáty, tak snad se to tu objeví.“
„No to musí! A kdo tam ještě hraje?“
„Vojta Nekonečný a paní Kabátová.“
„Fakt jo? Ty brďo to je psycho! A jaký je ten Vojta? Trochu mlaďoch, ne?“
„Jo, ale celkem to jde. I když, jasně, divadelní herec to není, že jo, udělal ho film, ale myslím, že to moc nevadí. Má tam docela pěkné chvilky.“
„A kdo to režíroval?“
„Jeden holka, co je po DAMU. Fakt talent. Umí rozebrat situace, takže konflikty jsou konflikty a ne čajíčky. Jo, to je něco jiného, než tady.“
„Proč?“ Tohle Milunu přece jen trochu zarazilo. „Já myslím, že tady v divadle to celkem klape. Zase to jako není taková hrůza, jaká by mohla být.“
„No jasně. Ale tady furt dělaj režie Brňáci, a to nejsou režiséři, ale loutkaři. Furt jenom stoupni si támhle, lehni si támhle, zvedni ruku, zařvi, furt dokola. S tím ať jdou do prdele. Já potřebuji vyložit situaci, kurva, a ne pořád poskakovat jak tajtrlík.“
„No já bych to zrovna takhle neviděla.“ Mluvila pomalu Milunka. Samozřejmě znala Milanovy radikální teorie divadla, ale nikdy ho neslyšela rozlišovat režiséry zeměpisně.
„To víš, kdybys byla chvilku v Praze, tam by se ti otevřely oči. Tam je všechno úplně jinak.“ Uzavřel Milan a mávnul na Čolka, aby mu nalil alkohol.
O hodinu později se konečně dostal do dostatečné blízkosti osoby, která ho ten večer zajímala nejvíce. Tedy k osobě dcery pana režiséra Richarda. Když se Milan vracel ze záchodu, nalezl jí, kterak osamoceně sedí u jednoho ze stolů. Přisedl si.
„Ahoj. Můžu na chvilku?“
„Jo jistě.“ Odpověděla slečna a usmála se.
Milan to považoval za dobré znamení. „Já jsem Milan.“
„Markéta. Ahoj, těší mne.“ Natáhla k Milanovi ruku, aby se následně postavila a přes stůl se Milanem políbila. Ten začal ihned mluvit, aby se nečervenal:
„Tak co? Jak se ti líbilo představení?“
„Tak víte co, režíroval to taťka, takže moje soudy jsou značně zaujaté.“
„Jejda, hlavně mi nevykej. Zas tak starý nejsem, ne?“
„To ne.“ Řekla Markéta a opět se usmála.
„Ale vám se hra moc nelíbila, že?“ Zeptala se Markéta, přece jen si pamatovala Milanův rozhovor s jejím otcem.
„Ale jo, to víte, že líbilo. Tak jistě, pár věcí by se vytknout dalo, ale to jsou úplné maličkosti. V zásadě můžu říct, že se mi představení líbilo velmi mnoho. Dokonce si dlouho nepamatuji, že by se mi něco tak líbilo, jako dneska.“
„A v Praze chodíte do divadel?“
„Zase!“
„Promiň.. Tak tedy – v Praze chodíš do divadel?“
„Nemám moc času. Rozhodně ho mám méně, než bych potřeboval. Ale stejně, tam to za moc nestojí. Buď se tam hrají komerční sračky, anebo ´velké´ hry, kde se procházejí namachrovaní mistři a deklamují text a myslej si, že hrajou. To mě nebaví. Teď jsem se byl podívat v národním a takovou blitku, co tam dávali, jsem už dlouho neviděl.“
Jana pokrčila rameny. „Víš, mě divadlo moc nezajímá.“ Řekla a mávla na Čolka, který jí začal čepovat pivo. „Já do něj chodím v podstatě z povinnosti, když má taťka premiéru, jinak vůbec.“
„A co vlastně děláš?“
„Studuji farmacii.“
„Aha.“
A pak rozhovor pokračoval dál. O divadle se prakticky nebavili, neboť Milan pochopil, že Janu opravdu moc nezajímá. Naopak ji hodně zajímala televize a často sledovala seriály. I ten, ve kterém Milan hrál. Nakonec neuběhly ani dvě hodiny a ocitli se v pohostinském pokoji, kde ji Milan přirazil ke skříni a začali se líbat. Po chvilce přestali, aby se mohli nadechnout, čehož Milan využil a hodil Janu na postel, kde ji začal stahovat sukni. Nakonec se jim povedlo odstranit oděvy do takové míry, že Milan mohl přetočit Janu na břicho a následovaly přibližně tři minuty hekání. Když bylo po všem, zase se oblékli a vrátili se do společnosti. Ten večer se už nebavili.
——————–
Předchozí části Herce k nepřežití zde:
http://www.albertcuba.cz/category/grafomanie/herec-k-nepreziti/