Tři Tygři – Grande Projekt

Na začátku byla asi nějaká touha vytvořit divadelní projekt, kde bych si mohl „odpočinout“ a který by fungoval v mé „režii“ – myšleno v režii produkční. A zároveň jsem hned ze startu přemýšlel ekonomicky, tzn. chtěl jsem aby projekt vydělával – minimálně do té míry, aby se zaplatili všichni lidé do něj zapojení

Zpočátku jsem dokonce přemýšlel, že udělám sólo projekt. Monodrama, které bych si sám napsal – to bych totiž byl zodpovědný jen sám sobě. Ale tuto variantu jsem nakonec odsunul někdy na později. Tedy nezavrhl, ale pouze odsunul…

 

tři tygři na podiu

Pak přišlo období, kdy jsem uvažoval o stand-up výstupech. To se mi celkem líbilo – částečná improvizace, opět zodpovědnost jen sám za sebe, nicméně velmi náročný žánr. Přiznám se, měl jsem trochu obavy.

Během těchto úvah jsem zároveň hledal vhodný prostor, který by splňoval dvě základní podmínky. Aby se v něm cítili dobře účinkující a aby se v něm cítili dobře i diváci. Zjistil jsem, že najít takový prostor v Ostravě, není jednoduché. Nabízí se samozřejmě klub Parník, který má ovšem jednu zásadní nevýhodu – prakticky nulové zázemí pro vystupující. A například do Cooltouru zase lidi nejsou zvyklí chodit a prostředí je až příliš chladné.

Pak se stalo, že na mě někde na facebooku vyskočila zpráva, že Štěpán Kozub a Robin Ferro budou vystupovat v klubu La Cachimba ve stand-up show. Že mají vytvořena alter-ega, dva chuje z Ostravy, a že jsou s tím celkem úspěšní.  A tak jsem je oslovil – v podstatě jsem se jich zeptal, zda bych se k nim nemohl přidat. Souhlasili.

V tu chvíli jsem úplně pozměnil uvažování o koncepci, jak celý projekt pojmout. Začala se mi v hlavě rodit představa večera, který by byl pestrý, variabilní a částečně i improvizovaný. Vzhledem k tomu, že jsem Robina i Štěpána znal z konzervatoře, kde jsem je dva roky učil v předmětu jevištní pohyb, věděl jsem, že jim okamžitá improvizace nedělá problém – naopak, že jsou jí schopni a občas se dokonce zrodí něco mimořádného.

Představa večera tak dostávala jasnější kontury – show, skeče, improvizace i samostatné výstupy. A písničky. To byl další kamínek do mozaiky. Věděl jsem, že v průběhu večera si budeme potřebovat odpočinout jak my, tak diváci a k tomu se vystoupení zpěvačky výborně hodí. Ano zpěvačky – byli jsme tři chlapi a chtěl jsem to tak nějak genderově vyvážit :). Zároveň jsem chtěl, aby to celé mělo taky nějakou úroveň – a nejen co do obsahy, ale i formy. Což opět kladlo velký důraz na prostor…

Když jsem si to totiž celé zesumarizoval došlo mi, že prostor bude opravdu největší problém – musí být technicky vybavený pro zpěv, zároveň musí mít zázemí pro nás (šatnu, prostor na kostýmy, atd.) a zároveň musí mít úroveň – prostě když chcete vybírat dvě stě korun za vstupné, nesmíte mít poblité hajzly.

V podstatě zůstával pouze již zmiňovaný Parník a ani ten nebyl ideální. A pak jsem se dočetl o Heligonce. Už ani nevím, kde jsem na zprávu o ní narazil (nejspíš opět facebook) a můj pohled okamžitě sklouzl na fotografie, které u článku byly. A já uviděl přesně ten prostor, který jsem hledal. Sehnal jsem kontakt na Pavla Giertla, který má Heligonku pod palcem (spolu s Jaromírem Nohavicou) a já mu přes telefon v rychlosti vysvětlil, o co mi jde. Pak jsme si vyměnili pár mailu a po přibližně třech měsících jsme si dali všichni schůzku, kde jsme se definitivně domluvili na spolupráci. Podmínka ze strany kluků z Heligonky byla jednoduchá – musí na vás chodit lidi. A tak jsme se do toho pustili.

V té době už jsem věděl, že si budeme říkat Tři Tygři a představu o tom, jak večer bude vypadat jsem už taky měl. Sešel jsem se tedy se Štěpánem a Robinem a konečnou představu jsme doladili společně, protože oni k tomu taky měli co říct a mnohé jejich nápady byly velmi podnětné. Chvíli nám taky trvalo, než se nám podařilo najít muzikanta, který by doprovázel zpěvačky a který by nás zároveň v průběhu večera hudebně podporoval i ve skečích. Nakonec jsme se na spolupráci dohodli s klavíristou Martinem Pančochou.

A pak už jsme najednou měli konkrétní termín a věděli jsme, že se TO stane. Že TO bude a že se TOMU už nevyhneme.

Měli jsme jediný menší problém. NIKDO v Ostravě nevěděl, kdo nebo co jsou Tři Tygři. A zároveň jsem věděl, že musíme přesvědčit sto šedesát lidí, aby zaplatili nemalé peníze za něco, o čem vůbec netuší, jaké bude. Nakonec se to povedlo (máme za sebou již tři vyprodané večery). A to jak jsem to udělal, jak jsem stavěl marketing, jak jsem budoval „značku“ Třech Tygrů, o tom napíšu zase příště.

tři tygři