Herec k nepřežití – část sedmá

„Už jste to slyšeli? Milan přijede na premiéru.“ Řekl Jenda osazenstvu v kuřárně a místnost se ponořila do zaraženého a nervózního ticha. Všichni tak nějak tušili, že by se něco takového nemělo dít, že by se ta nasranost neměla projevovat, že je přece úplně normální, že se občas některému kolegovi podaří prorazit. V minulosti se to také mnohokrát stalo. Jenomže všichni věděli, že Milan je poněkud jiný případ. Všichni totiž věděli, že s mírou Milanova talentu je to všelijaké, jenom ne jednoznačné. Nikdo si nemyslel, že je vyloženě špatný, to ne, ale každý zároveň věděl, že velké role nikdy hrát nebude. A mnoho kolegů z divadla si občas neodpustilo, aby mu tuto skutečnost jemně nenaznačili. Milan to samozřejmě přehlížel, anebo dělal, že nic neslyší, ale uvnitř ho to nesmírně žralo.
A teď zde najednou byla situace, kdy Milan už není členem souboru, je z něj seriálová hvězda a rozdává rozhovory do Plesku pro ženy. A bylo úplně jasné, že si absolutně nenechá ujít příležitost, aby všem mohl vrátit posměšky, které za ta dlouhá léta vyslechl. A všichni z toho měli strach. A proto se opravdu málokdo těšil na onen večer, kdy předvedou výsledek své práce. A tato chvíle nastala velmi brzy.

Těsně před začátkem obávané premiéry vstoupil Milan do své bývalé šatny, aby svým bývalým kolegům popřál zlomení vazu. V šatně seděl jenom Jenda a opakoval si text.
„Tě pic vole.“ Pozdravil Milan s úsměvem od ucha k uchu.
A Jenda mu taktéž s úsměvem od ucha k ucha odpověděl. „No nazdar ty mediální mrdko, že sis na nás, na lůzu, vzpomněl.“
„Na vás zapomenout nejde, kamaráde. Tak zlom vaz, vole.“
„Čert tě vem. Zdržíš se pak?“
„Jasně. Musíme pokecat, ne?“
„Si piš. Tak zatím.“
„Zatím.“
Jenda totiž, jako jeden z mála z divadla, neměl absolutně žádný problém s tím, že se Milan stal známým. Bylo mu to naprosto upřímně fuk. Což taky způsobilo, že se s ním bavil úplně stejně jako vždy v minulosti. Ne tak Pavel.
„Ále.., návrat ztraceného syna?“ Pavel se pokoušel o žoviálnost, nicméně jistá zatrpklost v jeho hlase se nedala zastřít. A Milan okamžitě smečoval.
„To víš, nakonec se ukázalo, že i to málo fotek, co jsem měl, bohatě stačilo. Škoda, že ti to nevyšlo taky.“
„Jo škoda.“
Chvíle trapného ticha…
„No nic, tak zlom vaz, vole.“ Uzavřel Milan a opustil šatnu.
Pavel se posadil před zrcadlo a pokračoval v líčení. Musel si přidat trochu pudru, protože v obličeji trochu zrudnul.
Premiéra dopadla celkem v pohodě. Diváci tleskali a herci měli dobrý pocit. Po skončení představení se všichni, co se na inscenaci podíleli, sešli v divadelním klubu. Ostatně jako po každé premiéře. Herci samozřejmě přišli později – než se odlíčili, vysprchovali, převlékli. A když dorazil první z nich, Jenda, mohl vidět Milana obklopeného diváky a kulisáky, kterak dává k dobru jednu historku za druhou. Vyprávěl, jaké humorné chvíle zažil během natáčení, jaké to je obědvat každý den s někým slavným a jaké mají ti slavní problémy. Třeba že jeden slavný herec, jež hraje ve stejném seriálu jako Milan, má velké problémy se žlučníkem a strašně mu smrdí z pusy. Milanovi posluchači byli z této informace naprosto konsternování.
„Né, to néé, to přece není možné!“ Vykřikovala manželka pana starosty.
„To je víc než možné. Já to musím vědět, věřte mi.“
Paní starostová byla upřímně zděšená. „Ale vždyť on se s těmi dívenkami líbá!!“
„No vidíte,“ přikyvoval Milan, „a dívenky to musí vydržet. A věřte, že někdy to je dost obtížné.“
„A to se nedá nějak léčit?“ Zeptal se pan starosta.
„Já nevím.“ Pokrčil Milan rameny.
Kamarádce paní starostové to také přišlo podivné. „Ale já jsem o něčem takovém jaktěživ nečetla. Nikde nepsali, že by měl něco se žlučníkem.“
„Víte, milá paní, vy ani netušíte, co všechno se vůbec nikde nenapíše. Byla byste v šoku.“
„Ale jděte.. Vážně? Kristova noho! To musím říct holkám v kabinetě!“
„To byste měla.“ Uzavřel Milan a vysvobodil se, aby mohl zajít k baru pro panáka.
Za barem pracoval mladý kluk, kterému všichni říkali Čolek a který měl všechno úplně v paži, včetně nějakých herců. Když viděl přicházet Milana, automaticky mu nalil rum a už mu ho chtěl napsat na účet, ale Milan ho zarazil.
„Tulamorku mi nalij.“
Čolek se na Milana díval minimálně sedm vteřin, a pak se zmohl jenom na prosté:
„Co?“
„Neptej se blbě a lij.“
A tak čolek lil.
Když se Milan vrátil ke společnosti, kterou před chvíli bavil, našel tam Pavla.
„Můžu tě pozvat na panáka?“ Zeptal se.
„Jo.“ Řekl Pavel a oba se přesunuli k Čolkovi, který se automaticky zeptal:
„Tak co? Jak se to dneska povedlo?“ Bohužel tuto otázku nesměřoval konkrétně na ani jednoho z herců, kteří před ním stáli, a tak odpověděli oba současně.
Pavel řekl: „Super.“
A Milan řekl: „Nic moc.“
Chvilku bylo ticho, až se nakonec ozval Pavel: „Je snad něco, co ti vadilo?“
Milan se zamyslel, tedy, ne že by se zamyslel doopravdy, jenom se tak tvářil, aby to nevypadalo, že z něj vypadne nějaký soud jen tak, bez nějakého zjevného intelektuálního výkonu.
„Jako chápeš,“ začal Milan, „úplně pominu, že to bylo dlouhé, že jo vole, protože dlouhé to bylo, to víme oba. Ale jako, tam vůbec nebyly logicky vyložené situace. Ale vůbec! Třeba tam v tom, tam v té scéně, jak si mu říkal, že se musíš nechat zabít, tak to přece nebylo vůbec o tom!“
„Aha. A o čem o bylo?“
„No to je právě ta otázka. Ten pičus, co si říká dramaturg, to vyložil úplně blbě. To nebylo o smrti, ale o životě! Chápeš, ty se tam postavíš, vlastně před císaře, před všechny poddané a řekneš, že se musíš nechat zabít. To je úplná kokotina, vole. Teď čtu takovou knihu, o středověku, a tam se psalo o životě šlechty, tak vím docela, jak to tam chodilo, a tak, jak jsem to viděl dneska na jevišti, tak tak to tam vůbec nevypadalo, víš, a to mi jako docela dost vadilo.“
„No jo, to je věc názoru, že jo?“ Pavel chvíli hledal slova. „Ono se to celkově posunulo v tom významu, že jo, ale hlavně, tam přece nebude nikdo hledat takové konotace, protože nikdo nečte knihy o středověku, teda aspoň tady v tomhle městě, že jo, nebo diváci, co sem chodí. Právě mě docela překvapuje, že čteš knihu o středověku. Tedy, já jsem obecně v šoku, že vůbec něco čteš.“
Milan tuto jemnou ironickou narážku vůbec nepochytil. „To víš, že čtu! To ti je dost zajímavá kniha. Kdyby si ji přečetl ten pičus dramaturgickej, nebo aspoň režisér, vole, tak by to bylo v poho. Takový režisér, vole, když dělá takovou hru, tak přece musí mít rozhled, ne? Přece nemůžu začít dělat hru, která se odehrává ve středověku, aniž bych o tom středověku něco věděl. Pak tam dochází k situacím, kdy ty, jako král, tedy poddaný císaře, tomu císaři nepolíbíš ruku, ale klaníš se mu, což je úplně blbě, měl si mu políbit ruku. Chápeš.. Jo jasně, jsou to detaily, ale vytvářejí celek!“
„Ruka se líbá papeži a ne císaři.“
„Co? No jo.., to je jedno, ale tam bylo víc nepřesností, že jo, to nebylo jenom tohle.“
„A tak to už jedno. Jdu za rodinou.“ Ukončil rozhovor Pavel a nechal Milana u baru. Ten si nechal nalít další tulamorku a vrátil se zpátky ke společnosti, kterou opustil. Tam byl již přítomen i režisér a vedl zdvořilý rozhovor se všemi přítomnými. Milan poslouchal, ale po chvíli mu začalo vadit, že není středem pozornosti. A tak promluvil.
„No né, já myslím, že to bylo dobré dneska. Tak pár drobností, tam bylo, že jo, ale jinak to ušlo. Docela jsem se bavil.“
Režisér ztichl, zadíval se na Milana a pak řekl:
„Dobrý večer. Já jsem Richard. A vy?“
„Jejda promiňte. Milan Nikl. Vy mě neznáte, já jsem odešel tady z divadla před tím, než jste tuto hru začali zkoušet.“
„Aha.., tak to vy jste tedy ten Milan.“
„Copak? Něco jste o mně slyšel?“
„No jistě. O vás se uvažovalo, že byste hrál krále. Ale pak jste odešel z divadla, a tak to dělá Pavel. No jo, chtěl mít konečně volno a zase musel naskočit do hlavní role.“
Milan chviličku mlčel a pak se zeptal se špatně skrývaným údivem: „O mně se uvažovalo do hlavní role? Ale to mi nikdo neřekl.“
„Vždyť jste dal výpověď, pokud vím. A upřímně řečeno, párkrát jsem vás viděl v televizi a myslím si, že byste se do té role nehodil.“
Tedy teď se Milan bytostně urazil, ale povedlo se mu nedát to na sobě znát. A tak jen suše prohlásil. „Víte, před kamerou je to úplně jiný druh herectví. Pak to může vypadat..“
„Neříkejte mi,“ přerušil ho režisér, „jak to může vypadat. To sám vím nejlépe. V Praze často pracuji s herci, kteří hrají před kamerou. Ale, pravda, účinkují v poněkud jiných projektech, než jsou stupidní nekonečné seriály.“
Milan absolutně neměl kapacity k tomu, aby pochopil, že je panu režisérovi Richardovi úplně lhostejný a navíc, že je mu nějaký Milan úplně fuk. Ten se ale naneštěstí jal seriál, ve kterém účinkuje, obhajovat.
„Náhodou on ten seriál není úplně blbý. Tak jistě, že jo, má nějaké mouchy, to jako jo. Ale já to vnímám spíše jako takovou přestupní stanici. Se tam setkávám se zajímavýma lidma a hlavně, sbírám zkušenosti.“
„To říká každý. Ve výsledku jde o to, že dostanete hodně peněz.“
„Tak to vůbec není.“
„Hmm, tak není. Když to říkáte.“ Režisér už neměl chuť se s Milanem dále dohadovat, a tak se od něj odvrátil a začal se věnovat své dceři, která do té chvíle jen mlčky stála vedle něj. A to byla taky chvíle, kdy si jí Milan poprvé všiml. Usmál se na ní. Ona mu úsměv neoplatila a otočila se ke svému otci. Milan si ji začal prohlížet a chtě nechtě si musel přiznat, že se mu velice líbí. Pravda, byla přece jen mladá, koneckonců měl už Milan jistý věk, ale v tuto chvíli to vůbec nepovažoval za překážku. V poslední době se totiž obecně cítil sebevědoměji. Kdykoliv na to přišlo, během jednání v bance, na úřadě a podobně, Milan sršel vtipem a otevřeností, jaké do té doby nebyl téměř schopen. Stejně tak se mu velmi líbilo, že jeho tvář náhle otevírá mnohá srdce a, jak už taky stihl poznat, roztahuje i nožky mnohých slečen – respektive dam. Nelze říci, že toto bylo první, co ho napadlo, když jeho pohled se poprvé zastavil na slečně dceři pana režiséra, nicméně stejně tak nelze říci, že někde vzadu v Milanově vědomí tato myšlenka nevystrkovala růžky. Milan se rozhodl, že při nejbližší příležitosti otestuje schopnosti svého šarmu. Odešel k baru pro další whisky.
—————-
Předchozí části Herce k nepřežití zde:
http://www.albertcuba.cz/category/grafomanie/herec-k-nepreziti/