Herec k nepřežití – část pátá

 
Milan se na zkoušce samozřejmě neobjeví. A vzhledem k tomu, že všichni znají důvod jeho nepřítomnosti, dost to poznamená jejich náladu. Těžko říct, jestli v negativním či pozitivním slova smyslu, faktem je, že nikomu není do smíchu a všichni se jaksi podivně soustředí na nastudování nové hry, což zdaleka není samozřejmé. Dokonce i režisér si toho všimne a nedovede si to vysvětlit, ale je rád, že může být rád.
 

 

 

O pauze sedí Miluna v šatně, kouří a dívá se z okna. Prší. Miluna si zapaluje jednu za druhou a strašně moc si nechce připustit, že je naštvaná. Pamatuje si dobu, kdy takové stavy nezažívala. Dobu, těsně po ukončení studií na konzervatoři, kdy nastoupila do divadla. Říkala si, že oblastní divadlo je přesně to, co potřebuje. Bude hrát spoustu zajímavých rolí, získá potřebné zkušenosti a pak přijde nějaký režisér a pozve ji do Prahy. Uběhlo dvanáct let a nikdo ji nikam nepozval. Maximálně do hospody na panáka. A Miluna přitom ví, že bez talentu není. Jenomže si zároveň uvědomuje, že takových jako ona běhají po republice stovky. Začíná tušit, že měla odejít do Prahy dříve. V době, kdy byla mladší. A hezčí. Jako její spolužačka Jarka. Ta tam šla hned po škole a chytla se. Divadlo, dabing i seriály. I když se jednou Miluně přiznala, že, zejména zpočátku, si musela určité postavení vyšukat, ale to by pro Milunu nebyl zas takový problém, koneckonců, když chtěla hrát Julii, taky v tomto ohledu nasbírala nějaké zkušenosti. Ale to už je dávno a doba postoupila. Miluna je opuchlá z chlastu a hlas má z třiceti cigaret denně poněkud vychrchlaný. Sama tak nějak začíná tušit, že ji ujel vlak.
„Takže budeme pokračovat. Druhé jednání, prosím všechny na jeviště.“ Ozve se z odposlechu. Inspicient, pan Janál, opět svým uklidňujícím hlasem všechny povolal, aby umění bylo učiněno zadost.
Když je po zkoušce Miluna se u pana Janála zastaví.
„Nejdete náhodou na oběd pane Janál?“
„Jdu. Ale domů. Žena dneska vaří svíčkovou. Proč se ptáte?“
„Ale jen tak.. Nechtěla jsem jít sama, tak jsem se jenom zeptala.“
„Ale.., večer před představením si můžeme zajít na kafe. Co říkáte?“
Miluna se zamyslí. „Tak dobře. Tak večer v klubu.“
V restauraci si následně objedná svíčkovou. Janál ji udělal chutě. A tak se tam pomalu nimrá v omáčce a v tichosti se vzteká. Ani jídlo nedojí a objedná si panáka. Pak si v trafice koupí bensonky a nakonec sedí v parku, kouří a kouká střídavě do země a do nebe.
„Víte pane Janál, já mám takový dojem, že jsem něco prosrala.“ Oznamuje potom v klubu panu Janálovi a nejspíš i sama sobě.
„Já jsem jenom starý inspicient Milunko. Zažil jsem zde mnoho hereček, které něco prosraly, ale vy mezi nimi nejste. Prozatím.“
„Moc jste mně neuklidnil.“
„No jo. Jenom abyste mně špatně nepochopila. Pár hereček co jsem znal, extratřídy, strávily celý svůj herecký život v tomto divadle a o nic nepřišly, naproti tomu jiné, které zde byly jen chvíli a pak zmizely v Praze, tak přišly o hodně. Ono to není o tom, kde člověk hraje, ale s jakým přístupem tak činí. Rozumíte mi?“ Miluně chvíli trvalo, než odpověděla.
„Víte pane Janál, takhle to možná fungovalo kdysi. Dneska je to všechno úplně jinde.“
„A kde?“
„V prdeli pane Janál. V prdeli.“
„Myslím, že si to jenom namlouváte.“
„Nenamlouvám. Dneska, pokud nejste v Praze, tak jste hovno.“
„A v čem je tedy to hlavní město tak výjimečné?“
„Ve všem. Říkal jste něco o herečkách, o extratřídách, jak jste je nazval – a vidíte. Ani jste mi neřekl jejich jména. Protože víte, že je vůbec neznám. Nikdo je nezná. Nikdo o nich neví. Zbylo po nich pár fotek v archívu a tím to hasne.“
Janál neodpovídá.
Chvíli je ticho a pak Miluna řekne: „Musím do šatny.“ A odejde.

Všechny části: http://www.albertcuba.cz/herec-k-nepreziti-vsechny-casti/