Herec k nepřežití – část první

„Je to prostě pičus. Jako já se omlouvám, ale tohle si fakt myslím. Zažil už jsem hodně, ale tohle je trochu moc.“

Atmosféra v herecké šatně byla dusná. Všichni seděli na židlích a koukali do země. Nikomu se moc nechtělo mluvit. Kromě Milana. Ten byl v rauši.

„Jo jasně, dostal ceny, kurva, a co jako? To ještě neznamená, že si přijde zarežírovat do divadla a začne tady rozmrdávat soubor! To ať si zkouší někde v Praze, nebo odkuď se zjevil, ale ne tu. Tu na to není nikdo zvědavý!“

 

 

Domluvil a nasupeně potáhl z čestrfíldky. Bylo ticho, které nakonec přerušil Jenda tím, že se zvedl. Začal se oblékat a než ze šatny odešel, utrousil:

„Budu u Valacha. Se když tak stavte.“

Milan nervózně třepal nohou a střídavě koukal do země a do zrcadla. Zapálil si další čestrfíldku a občas hodil pohledem po Kamilovi, který s ním v šatně zůstal jako poslední. Takhle to probíhalo vždycky. Na začátku jich v šatně sedělo šest, pak Milan nastolil problém, začalo se řešit, a nakonec zůstal jen Kamil. Ten byl mladý, takže nikdy nic neřekl. Pouze výjimečně. Třeba teď.

„Hele, třeba to má nějaký smysl.“

„Ale hovnóó! Jenom nás chce nasrat! Pičus. No nic, třeba jít vydělávat. Tak zatím“ Milan típl cigaretu a oblékl si bundu.

„Tak večer.“

 

Venku bylo hnusně. Pršelo a byla zima. Milan potáhl rýmu zpátky ke kořeni nosu a vydal se do rádia. Cestou neustále špulil pusu, aby mu nevystydla, než do rádia dojde. Nechtěl se tam moc zdržovat. A pokud bude mít zmrzlou pusu, mohlo by se to protáhnout.

Technik už ho čekal.

„Tak copak tu dneska máme?“ Zeptal se Milan žoviálně.

„Pekárnu a prodejnu kol.“

„Jak jako kol?

„Jízdních kol.“

„Jo ták. Jako já myslel nějaké coca-coly, nebo co.“ Milan konečně pochopil, o co šlo a vlastní neschopnost chápat ho mile rozesmála. „To víte, my herci. Znalci češtiny…“ Pokusil se ještě o ironii.

„No…, tak běžte k mikrofonu a začnem.“ Ukončil technik debatu a posadil se za mixážní pult. Milan se vydal do studia a posadil se k mikrofonu. Na stole ležely texty reklam. Prvně se koukl na pekárnu a zběžně text prolétl.

„Kdo to vymýšlel?“ Zeptal se přes zvukotěsné sklo. Technik začal neslyšně mluvit a Milan si rychle nasadil sluchátka.

„… to nemusí zajímat. Tak, řekněte mi něco“

„Něco.“

Technik obrátil oči v sloup. „Mohlo by to být delší, prosím.“

„Jo. Tak já nevím. No. Jedna. Jedna. Dva. Tři. Zkouška mikrofonu. Bla Bla..

„Dobře děkuji. Takže na červené světlo.“

Milan se pohodlně opřel, technik nastavil poslední parametry nahrávání a nakonec rozsvítil červené světlo. Milan si v duchu odpočítal dvě vteřiny a začal:

„Křupavé rohlíčky! Sladké koláčky! Medové buchtičky! To vše, a ještě mnohém víc!, najdete v pakárně U Pošty!“ Pauza.

„Hmm dobrý. Akorát jste řek´ v pakárně, místo v pekárně.“

„To že jsem řekl?

„Jo. Mám vám to pustit?“

„Ne. Tak ještě jednou.“ Milan si promasíroval ústa a řekl pár jazykolamů. Červená se opět rozzářila.

„Křupavé rohlíčky! Sladké koláčky! Medové buchtičky! To vše, a ještě mnohém víc!, najdete v PEkárně U Pošty!“ Pauza. „Tak co?“

„Jo. Akorát tak nevyrážet.“

„Co?“

„Tu pekárnu. Tam je spíš důležité to, že je U Pošty“

„Aha. Tak ještě raz.“

Opět červená.

„Křupavé rohlíčky! Sladké koláčky! Medové buchtičky! To vše, a ještě mnohém víc!, najdete v pekárně U POŠTY!“ Pauza. „Tak co? Teď to ušlo, ne?

„Jo, teď to ušlo. Takže ty kola“

„Jo. Moment.“ Milan vyměnil papír a přečet si další text. „Firma Chýlek? Co to je za firmu?“

„Nevím.“ Technikovi se očividně nechtělo komunikovat.

„Měli jsme ve třídě jednoho Chýlka. Říkali jsme mu uchýlek. Byl divný. Teď dělá právníka. Pičus. To je tak dycky, že ti blbí mají nejvíc peněz.“

„Jasně.“ Řekl technik polohlasem. „Tak jedem.“

„Nebaví vás chodit pěšky? Chcete se vyhnout zácpám? Tak jezděte na kole! SPECIÁLNÍ NABÍDKA! City kola jen ve firmě kola Chýlek!“ Pauza. „Ježíš to je blbé. Kerej chuj to psal? Prej chcete se vyhnou zácpám.. Snad dopravním zácpám, to bych ještě pochopil, ale..“

„Takže díky. Dole si vemte peníze. Když tak se vám zase ozvem.“

V účtárně si Milan vyzvedl šest set korun a šel domů. Cestou se stavil ve potravinách, kde si koupil rohlíky, klobásu a plaskačku tuzemáku – klasickou kombinaci oblastního herce. Doma pak zjistil, že nemá hořčici, což ho dost vytočilo. Zašel přes chodbu zazvonit na sousedku.

„Dobrý den, paní Koklinová. Kipněte mi tu trochu hořčice, jo?“ A podal jí talíř. Paní Koklinová vzala talíř a beze slova zmizela v bytě. Po chvíli se vrátila s úhledným kopečkem hořčice na talíři.

„Bude to stačit?

„Bude. Díky.“ Milan se vrátil zpátky do bytu a ohřál si klobásu. Snědl jí u televize, kde taky nakonec usnul.

Všechny části zde: http://www.albertcuba.cz/2018/12/herec-k-nepreziti-cast-patnacta-a-posledni/