Herec k nepřežití – část druhá

Večer v divadle, než začalo představení, byl Milan opět v rauši.

„To jsou blitky ty seriály dneska. Jsem se díval odpoledne, ne, a tam hraje jeden mamrd vedle druhého.“

„A tak všechny seriály nejsou špatné.“ Ozval se kolega Jenda.

„Jsou! Dyť to dneska nikdo neumí točit! A ti herci, ne? Ti furt stojí, ruce v kapsách a melou pantem. Žádná situace, žádný prožitek, nic. Jenom proto, že maj známý ksicht, tak hrajou, ale ti říkám – je to šmíra! Šmíra kamaráde. Kdyby dali šanci dobrým hercům z oblasti, ne, to by….“

„Třeba tobě co?“

„No a proč ne?“

„Já jen že si říkal dobrým hercům…“

„Jééžíš fórky, na to seš dobrej.“

„Jsem.“ Utrousil Jenda a šel do kuřárny.

 

 

„Taky jsi mamrd.“ Neodpustil si Milan a sedl si ke svému stolku. Z šuplíku vytáhl šminky a začal se líčit. Jeho první role tento večer byl Policista. Následoval Mexičan a nakonec Luigi. Tři role v jedné hře. Milan to považoval za veliký úkol. Však taky když se tento kus zkoušel, šel do toho Milan prsama.

„A jako proč bych nemohl mít knír?!“ Řval tehdy na režiséra.

„Protože vypadáš jak kretén!“ Řval režisér na Milana.

„Dyť jo. Dyť policajti jsou kreténi, ne?“

„Ale tehdy nebyli. Ta hra se odehrává v padesátých letech v Americe. Tam je to jiné, tam mají policajti autoritu.“

„No a? Ale teď to hrajem tu, ne? V česku. Divadlo potřebuje aktualizovat, ne?“

„Milane. Sundej si ty vousy a přestaň mě srát…“

Celé to nakonec skončilo tak, jak to skončilo. Tím, že teď Milan seděl před zrcadlem a lepil si pod nos umělý knír.

Když představení začalo, seděl zrovna Milan na záchodové míse. Z odposlechu slyšel volání inspicienta. V klidu si zapálil cigaretu a pokračoval v dosavadní činnosti. Když byl se vším hotov, proplul chodbou ze záchodu skrz portál rovnou na jeviště.

Po výstupu si ho v kuřárně odchytil Pavel, kolega herec z vedlejší šatny, který hrál hlavní mužskou roli.

„Ty poslouchej Milan. Zase si mi neřek narážku.“

Milan vyfoukl kouř. „Aby ses neposral.“

„Už to bylo ale potřetí, zase jsme škrtli půl situace.“

„Však sis s tím poradil, ne? Tak co?“

„Zkus mi to tam příště říct.“

„Zkusím“

Když Pavel odešel, Milan si znechuceně odfrknul. Neměl ho rád. Neměl rád tyhle provinční hvězdy, co si myslí, že jim patří divadlo. Po představení, když seděl v divadelním klubu, to dal celkem hlasitě najevo.

„Jako, já fakt nesnáším tyhle provinční hvězdy, co si myslí, že jim patří celé divadlo! Co on mi má kurva co říkat co mu mám říkat, he? Je snad režisér? Má snad dozor? Nemá. Tak ať drží pysk.“

„No hele,“ ozvala se Milunka, „já na tomhle představení dozor mám a je fakt, že tu narážku si mu neřekl. A celá situace se tím pohřbila.“

„No a? Každý máme okna, ne? Tak co? Dyť ten má co mluvit. Jak jsme dělali Hamleta, taky dostal okno a vymazal celou postavu!“

„Však si ho taky za to dal do zápisu.“

„No dyť jo! Dyť mu to patřilo. Nemůže si myslet, že mu všechno projde.“

Teď se do diskuze zapojil Jenda a s mírným úšklebkem poznamenal:

„Se ti nedivím, žes ho dal do zápisu. Hrát Fortinbrase, tři hodiny čekat na dvouminutový výstup a nakonec o něj přijít… No, taky by mě to nasralo.“

„Ty si chuj, Jenda. Ty to bagatelizuješ.“

„Co že to dělám?“

„Bagatelizuješ.“

„Co to znamená?“

„Jako… Nebavme o tom, co bylo, ale bavme se o tom, co je teď!“

„Faktem je,“ řekla Milunka skrz skleničku s vínem, „že s tebe mluví jistá zášť…“

Ale tohle teda Milana dopálilo. Kopl do sebe zbytek vodky, co měl v panáku, vstal a začal se oblékat.

„Bože, tak se hned nečerti, ne?“

„Jako promiň Miluno,“ vypouštěl Milan páru, „ale tohle já nemám zapotřebí. Pavel mi nestojí za nic. Ani za tu závist.“

„Já jsem ale neřekla závist…“

„Ji do prdele Miluno.“ Uzavřel Milan a odešel.

Chvíli bylo ticho. Všichni si jako na signál zapálili čestrfíldky a usrkli ze svých nápojů. Do jednoho alkoholických. Tohle už zažili mnohokrát, takže je to nijak nepřekvapovalo. Teď jen všichni čekali, až někoho napadne nové téma hovoru. Trvalo to poměrně dlouho (to ticho), až jim nakonec nezbylo, než se bavit tak, jak jim to jde nejlépe.

„On se fakt někdy chová jako šulin.“ To začal Jenda.

„Ne někdy. On se pořád chová jako šulin.“ To se Milunka přidala.

„Ale někdy je docela v pohodě.“ To se Kamil pokusil o protiargument.

„Víš Kamile,“ řekl Jenda, „ty seš ještě moc mladej, ty jsi ho ještě nestihl nasrat. Takže na tebe je hodnej. Ale to nebude trvat dlouho. A taky – tím, že jsi mladej a tedy i nezkušenej, nic ve zlým, tak si na tobě může mastit ego. Což taky dělá.“

„Ale někdy mi radí docela dobře.“

„Ježíšikriste!“ Zvolala Milunka velmi divadelně a pokračovala poněkud civilněji. „Hlavně neposlouchej jeho rady.“

Milan mezitím došel domů a, aniž si sundal bundu, otevřel plaskuru tuzemáku. Pak si sedl k televizi a pustil ji. Hrál nějaký americký krimi film s Melem Gibsonem. Milan si notně potáh z plaskury a s gustem se na Mela zadíval.

„No, kurva, to je herec. To je Pan Herec, ne jak ti mamrdi naši. Blbí. Debilní. Furt jenom mektaj a skutek utek.“ Opět si přihnul a zapálil si. Mel Gibson zrovna v tu chvíli zastřelil nějakého padoucha. „No aji natočit to umí. U nás neumí točit nikdo.“ Pak si Milan zhnuseně odfrknul a vydal se do ledničky pro studenou klobásu. Zapíjel ji tuzémakem a kořenil cigaretovým dýmem. A představoval si, že je Mel Gibson.

V noci se mu potom zdálo, že s Melem hraje ve filmu. Milan byl hlavní padouch a Mel ho zastřelil. Milan měl plnou pusu umělé krve a s úšklebkem na rtu chladně prohlásil: „Sejdem se v pekle, gringo..“ A umřel. A krásně umřel. Na oskara…

Všechny části zde: http://www.albertcuba.cz/herec-k-nepreziti-vsechny-casti/